Monday, November 15, 2021

Z HROBU na Velkundu

       Pokud jste se, po přečtení nadpisu, těšili, že bude následovat morbidní pornografické literární pojednání, tak Vás zklamu. Jde pouze a zase jen o pojednání sportovní.

    Začněme u HROBu, což je pro neznalé orientačního běhu zkratka pro HoRský Orientační Běh. Je to orientační závod dvojic v terénu na velmi dlouhé vzdálenosti, většinou ve dvou dnech. A jelikož se zrovna na našich domácích Jizerských kopcích běželo Mistrovství republiky, tak jsme se s bráchou přihlásili. Byl to náš druhý HROB v životě a na rozdíl od toho prvního, jsme si sebou nemuseli brát spacák a stan, což nám ani nevadilo. První den bylo volné pořadí kontrol, 26 km vzdušnou čarou s hromadným startem a druhý den pevné pořadí kontrol, 27 km a start podle ztráty z předešlého dne. 

    V sobotu jsme tedy hromadně odstartovali a je to docela sranda, protože se odstartuje závod, vy si vezmete mapu, uběhnete pár metrů, zastavíte a musíte vymyslet, jak nejlépe kontroly sebrat. První pohled do mapy byl dost děsivej a neměl jsem sebemenší tušení, jak to inteligentně posbírat, ale při zapojení dvou mozků jsme to dali celkem dohromady a za pár minut vyráželi do lesa. Nevýhodou v tomto typu orientačního běhu je, že podle mapy nepoznáte, jak dobře nebo naopak špatně je průběžnej les. Takže naběhnete do krásnýho lesa, abyste si to zkrátili a za pár stovek metrů se prodíráte hustníkem či ostružiním. Vždy je to tedy trochu napínavé. S bráchou jsme naprosto sehraná, a hlavně vyrovnaná dvojice, většinou když tuhne jeden, začne tuhnout i druhej. Nebo když jeden čte mapu špatně, druhej ji čte o něco lépe. Takže jsme to vymysleli celkem dobře a postupně jsme sbírali kontroly, kterých bylo dvacet. Naivně jsme si mysleli, že když to je 26 km vzdušnou čarou, tak naběháme tak 30 km a za tři až tři a půl hoďky budeme v cíli. Po čtyřech hodinách celkem intenzivního běhu jsme měli do cíle ještě daleko. Nechtěně jsme se začali loudat a zkracovali jsme co to šlo. Přebrodili jsme řeku, přelezli nejedny koleje, podlezli mnoho elektrických ohradníků, a nakonec jsme se do cíle dostali. Čekali jsme, že to bude bída, ale nakonec to zas nebylo tak hrozný a skončili jsme čtvrtý s malou ztrátou na třetí. Byl to výlet na čtyři a půl hodiny a 35 km. Večer padlo pár regeneračních piv a druhej den znovu a lépe.

 

    S bráchou máme vyzkoušený, že závodíme lépe, když ten závod nestíháme. Takže na start nedělní etapy jsme přiběhli, aniž bychom to chtěli, deset vteřin před startem. Na třetí místo jsme ztráceli zhruba necelou minutu, a tak jsme se snažili běžet a zároveň volit ideální trasu. To se nám dařilo, a tak jsme už u první kontroly doběhli kluky před námi. Na další kontrolu jsme zvolili jiný postup, dle našeho uvážení rychlejší, a tak jsme nabyli vědomí, že jsme zatím na bedně. V lese jsme už nikoho moc nepotkávali. To až na jedný louce jsme narazili na jednu excelentní vagínu, která nám zpestřila náš postup. Vběhli jsme na louku, bez plotu, bez cedule. Na kopci před námi dva závodníci, kteří náhle změnili směr k lesu. Z kopce po louce sestupovala vagína a kolem ní poskakovali dvě černý chlupatý hovada, Novofoundlandský psi. Něco křičela a my jsme si mysleli, že řve na psy. Ale pak jsme si uvědomili, že své psy asi nenazývá jmény, která označují pánské přirození. Už hodně dlouho, jestli vůbec někdy, jsem neviděl lidskou bytost takhle plnou zloby a vzteku. Agresivita z ní stříkala na všechny strany. Řvala na nás, že jsme na soukromým pozemku a ať okamžitě vypadneme. Což zcela nešlo, protože jsme byli uprostřed louky a nějak jsme se museli dostat pryč a s každým šlápnutím na její pozemek se na nás snesla sprška agrese. Jednali jsme s ní celkem v klidu a popřáli ji pěknej den. Ještě něco plácala, že na nás zavolá policajty a pustí psy, kteří by nás s největší pravděpodobností spíš jen přátelsky olízali. Naštěstí neměla flintu, jinak by nás tam možná i zastřelila. Pokračovali jsme dále, na občerstvovačce dali rychlý pivo a chleba se sádlem a už se viděli v cíli na třetím místě. Jenže ouha, když jsme odbíhali z předpředposlední kontroly, tak jsme potkali team za námi, jak na ní dobíhá. A tak začal kvapík a závod. Bylo to jednoduchý, neudělat chybu v navigaci a běžet rychle.  Už jsme si mysleli, že to máme v kapse. Poslední kontrola, která byla nedaleko od cesty a kousek od cíle a ejhle, my jsme ji minuli. Jediná věc, kterou jsme nesměli udělat. Když jsme ji konečně našli, tak kluci už od ní běželi pryč. Pro nás smutnej pohled. Ale nevzdali jsme to a hnali jsme se za nimi, jak diví a ani už nekoukali do mapy, čímž jsme zhatili naši poslední šanci. Chlapci totiž taky zazmatkovali a minuli cíl, ke kterému jsme byli v ten moment blíže, ale to jsme nevěděli (brácha trochu asi jo) a tak jsme nakonec doběhli až za nimi s minimální ztrátou. Ale což, to je právě na orienťáku to pěkné, že až do cíle nevíš, co se může stát. A my jsme nakonec mohli být spokojený, protože z toho bylo celkově třetí místo.

 

 

    No a teď k druhé části nadpisu, kdy se nejedná o paní z louky, ač by se tak označit dala, ale bylo by to hanění zkratky pro Velkou Kunratickou. Úplný opak HROBU, sice také v terénu, přes brody a kopce, ale času na zážitky a kochání je sakra málo. Naopak je dost času na intenzivní srdce tlukot, popálení průdušek, a hlavně výraznou nevolnost. Na startu jsem stál podruhé a vzhledem k mé paměti jsem si tu intenzivní bolest moc nepamatoval. Stačilo, ale uběhnout tři sta metrů od startu a hned se mi paměť osvěžila. Hlavně po vyběhnutí toho největšího kopce, kam se většina běžců škrábe po čtyřech a po kterém následuje prudký sběh. Nahoru jsem tak šokoval své nohy, že na oplátku oni dolu šokovaly mou hlavu a téměř přestaly fungovat. Je to zvláštní pocit, když najednou cítíte, že zcela neovládáte nohy. No a pak už jsem prostě jen běžel slalom mezi pomalejšími závodníky, snažil se ignorovat jasné signály těla a toužil po cíli. Kterého jsem se za 13:34 minut dočkal, přesně o devět desetin pomaleji než minule. Na mezičasu jsem dokonce běžel jen o dvě desetiny pomaleji, a tak jsem důstojně okopíroval mou poslední účast. Každopádně to jsou nejdelší tři kilometry, co jsem kdy běžel a jednou za rok to není špatný, ale zlatá vytrvalost, klid a rozhled do kraje.







No comments:

Post a Comment

NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017