Monday, February 10, 2020

Spine race - Axis, Atlas, hlava, konec

Bellingham, poslední zastávka na této pouti a posledních 68km do cílového obratle, Kirk Yetholm. Na checkpointu se dohodneme s Janem a Jonem, že pospíme dvě hodiny a vyrazíme společně. Jon je anglán a velkej sympaťák, navíc zná trasu. Už jsem se s ním na trase párkrát potkal a všichni jsme na podobný vlně. Naší skupinku jsme pracovně pojmenovali "Triple J" - Jon, Jano a Jan. Na checkpoint jsem dorazil výrazně znaven, a tak první fází spánku bylo spíše bezvědomí. Z něho mě probudilo až moje tělo, kdy jsem ležíce v kozelci na malým gauči, nemohl natáhnout nohy, a tak mě začali bolet až mě probudili. Když jsem se přemístil na zem, tak dorazil další zřejmě znavený závodník a ihned začal chrápat jak hovado. Takže o budoucnosti mého spaní bylo rozhodnuto. Nastal klasickej před odchodní balící chaos a k tomu ještě přibyla kontrola povinného vybavení organizátory.

V půl devátý večer vyrážíme vstříc posledním zážitkům této cesty. Královna se s námi chtěla rozloučit stylově a tak ze začátku to je opět kvalitní bahenní pochod. Tempo udává Jon a je to dost přísné tempo. Půl hodiny za námi se chystal vyrazit další závodník, a při jeho zkušenostech hrozilo, že pokud nás dostihne, tempo s ním bude neakceptovatelné. Takže aby jsme ho odradili od případného pronásledování, valili jsme hlava nehlava, aby si při pohledu na naše pohybující se tečky řekl, že to už nemá cenu se za námi honit. Co si řekl netuším, ale já jsem věděl, že pokud Jon nezvolní, budu muset zvolnit já. Aby mi to zvolňování tělo usnadnilo, tak na mě přichází spánková krize. Zařadím se na konec vláčku a tam si hraji se svou spánkovou vílou. Občas upadám do stavů, že si ani nepamatuji některé úseky a občas mi vláček trochu ujíždí. Ač mé tělo již nespolupracuje, má mysl drží a vím, že se Jana a Jona nesmím pustit, jinak to bude ještě zajímavý pochod. Bahno střídají rašeliniště  a já za chlapci klopýtám jak Alenka v říši divů po požití houbiček. Ale své krize se snažím prožívat potají a dělám, že se nic moc neděje. Na chvilku mi pomůže svěží a studená voda z rašeliniště na můj obličej. Dokonce se ujmu na chvíli tempa. Jenže pak se dostaneme do lesů a na cestu. Měla by to být velká úleva, žádný bahno a mokro. Jenže Jon nasadí takový strojový tempo, že za ním plápolám jak hadr na holi a nechybí málo abych odpadl. Opět se dostaví na kus řeči má spánková víla. Už si s ní nechci povídat a naštěstí si vzpomenu, že mam v batohu kofeinový tablety. Hned jednu rozkoušu, čímž vypiji pár šálků kávy. Výsledek je znát a já se probouzím z letargie. To ovšem neznamená, že jsem schopný lépe se držet Jona. Ten jede jak mašina a nepolevuje. Když na něj koukám, mám pocit, že jde jak robot. Moje záchrana je, že se ve dvě ráno dostaneme do Byrness na kontrolní stanoviště, kde můžeme zůstat maximálně půl hodiny. Nikdy mi půl hodina nepřipadala tak krátká jako nyní. Stihl jsem si horkou vodou zalít expediční stravu a sníst ji. Organizátorka držela stopky v ruce a hlásila každých pět minut, čímž nejen mě stresovala a tak trochu srala. Zbývalo deset minut do konce a já si stáhl čepici přes oči, že si dám mikrospánek na pět minut. Ale ona časoměřička mi z toho udělala nanospánek a hned za dvě minuty do mě šťouchala ať si už obouvám boty abych to stihl. V duchu si říkám, že je dobře, že jsem zrovna nepotřeboval kakat, protože to bych odcházel se špinavou prdelí.

Dle stylu chůze nám všem kvalitně zatuhli nohy a první kilometr jde z tuha. Pak se ale dostaneme na úbočí skotského pohoří The Cheviots a to je voda, či spíše bahno na můj mlýn. Začínám ožívat a s nastoupanými metry se mi chytá větší a větší slina. Když vystoupáme velice prudké a nechutně bahnité stoupání, tak se opět ocitáme v horských rašeliništích. Jon jde přede mnou a najednou se o půl těla zmenší. Do půl těla se probořil do rašeliniště a nemůže se dostat ven. Pomáháme mu se z toho dostat a pokračujeme dál. V dálce před sebou začínáme vidět čelovku. Nemáme však tušení jak daleko může být a jestli to je vůbec závodník. Ve tmě se velice špatně odhaduje vzdálenost světýlka před vámi a to co vypadá jako kousek, může být několik hodin a naopak, to co vypadá daleko, může být dosti blízko. Když jsme vycházeli z checkpointu, tak tři a půl hodiny před námi vyrážel jeden Japonský mládenec či pán. Čili by to mohl být on. To nás nakopne a stále držíme rychlé tempo. Po nějaké době se opět objeví kužel čelovky, ale jdou v něm už rozeznat stíny a to znamená, že jsme blízko. Jon rozdá pokyny a zařadí tu nejvyšší rychlost. Za chvilku ho máme a nedáváme mu šanci aby se chytil. Jenže díky rychlosti jsme zapomněli na navigaci a zjišťujeme, že jsme sešli z trasy. Když se dostaneme zpět na trať, tak Japončík si to už štráduje zase před námi. To nám radost neudělal a tak se opět šikujeme a vyrážíme za ním. Opět to trvá nějakou chvilku, ale dostaneme ho. Když ho předcházím, úplně cítím jak se nám v duchu vysmívá. Uděláme si náskok pár minut a stoupáme k malé kamenné horské boudě označované Hut 2. Když se k ní dostaneme, Jon zavelí jít dovnitř, protože je zvykem jít dovnitř a chvilku si odpočinout. Je to útulná kamenná místnůstka, kam se vejde tak šest lidí. Je šest ráno a dobrovolník co tu spí, či spíše spal, nám nabízí, že nám uvaří čaj. Přikyvujeme, ale já jsem jak na trní a s napětím čekám kdy konečně vejde ten Japonec. Uběhne deset minut a nic. Mě je jasné, že už nepřijde a že nás opět převezl a pokračoval dál. Asi dost vyděšeně koukám na Jona, protože mi sám řekne, že to jsme asi podělali a měli by jsme jít. Rušíme čaj a chystáme se na třetí předběhnutí Japončíka. Je to hodně do kopce a v mokru, klasika. Jenže ač vidíme jeho kužel čelovky, tak se k němu nemůžeme přiblížit. Jdeme opravdu rychle, ale on se nedá a z jeho stínů lze vyčíst, že kluše. Nikdy nepodceňuj Japonce. Pronásledujeme ho snad hodinu a nic. Jsem vytočenej a jak mi stoupl adrenalin, tak ze mě spadla veškerá únava. Omlouvám se Jonovi a říkám mu, že to prostě musím zkusit, ho do kopce dohnat. Odděluji se od naší Triple J a rozbíhám se. Je to po dlouhý době, co zase běžím. Mám z toho radost a nabíjí mě to. Ještě víc mám radost, když se přede mnou objeví pan Japonec a já ho předbíhám a nechávám za sebou. Váhám jak naložit s tím, že jsem opustil skupinu, ve které jsme si pomáhali a díky ní jsem udržel tempo. Ale radost z běhu, hor a Japonce mě žene dál. Vím, že chlapci nebudou nadšený, že jsem jim frnknul, ale touha pokračovat dál je silnější. Neustále kontroluji gps abych neseběhl mimo trasu, protože to bych už neustál kdyby mě ten Japonec předběhl počtvrtý. Jednou se přece jenom trochu seknu a místo abych běžel na anglické straně plotu, tak běžím na té skotské, kde je víc bahna. Přelezu plot zpět do Anglie a běžím co to jde abych si už konečně mohl sáhnout na tu stěnu hotelu, která znamená cíl. Dostávám se na druhou horskou kamennou boudu, Hut 1. Tam je kontrolní stanoviště a povinná fotka jako důkaz, že jsem tam proběhl. Koukám za sebe a nikoho nevidím. Tím mi povolila psychika a padla na mě únava. Pokoušel jsem se napodobovat běh, ale už to moc nešlo. Seběhl jsem z kopců dolu a pak už to byla jen asfaltka do cílové vesnice Kirk Yetholm. Když se někdo objevil a fandil, tak jsem dělal, že běžím, ale hned jak zmizel jsem přešel do chůze. Ale i kdybych se měl už jen plazit po kolenou, tak se tam dostanu. Však už ji vidím. V závěrečných metrech předvedu běh, úsměv a dotýkám se stěny Border hotelu, což je považováno za oficiální akt k ukončení pouti zvané Spine race. Co vám budu povídat, mě jsem radost neuvěřitelnou. Těžko slovem dají se popsat pocity radosti a úlevy. Nakonec z toho bylo sedmé místo v mužích, časem pět dní a tři hodiny. Celkem 430km plus bloudění a zhruba 10 hodin spánku. To, že jsem byl třetí žena, asi nebudu zbytečně rozpitvávat.

Jsem rád, že mi královna nakonec páteř nezlomila, a že mě nechala pošlapat po páteři její. To by ovšem nebylo možné bez podpory mých partnerů a všech sledovačů pohybující se tečky na monitoru. Děkuji Vám uctivě.

Jmenovitě bych chtěl poděkovat Montane Česko Slovensko, že mi umožnili se postavit na start, a že mě vybavili tím nejkvalitnějším oblečením. Poprvé v životě jsem opravdu ocenil kvalitu a funkčnost oblečení. Je vidět, že angláni vědí co mají ušít do jejich podmínek. http://www.montane.cz/cs/

Děkuji firmě Vertical trade za zapůjčení materiálu do povinné výbavy jako je třeba ultralehký bivak , karimatka, vařič. http://www.vertical.cz/cs/

Nesmírné díky patří také firmě Pod 7 kilo, které jsem oslovil krátce před odjezdem, protože jsem sháněl ten nejlehčí spacák na světě Cumulus X lite 200. Oni se nebáli vlka nic a díky nim jsem ho sehnal a k tomu jsem na cestu dostal ještě nepromokavé ponožky a nožík. Stát u nich v krámě, je jak stát v laboratoři - všechny věci ultralehký a funkční. https://www.pod7kilo.cz/

Poklona a díky kamarádům z Inov8, že jsem nemusel řešit to nejdůležitější - obutí. Celej závod jsem šel v X talon Ultra 260 a neměnil bych (maximálně každejch deset minut za stejný, ale suchý) https://inov-8.vavrys.cz/

Tmavou a dlouhou nocí, mě provázela čelovka Fenix HM61R od firmy Kronium. Já a 150 lumenů jsme si vystačili celou noc Na hlavě jsem neměl jednodušší a funkčnější čelovku než je tato, což je dost důležité. Sedět v bahně v úplné tmě a čekat na světlo bych nechtěl. https://www.kronium.cz/

V neposlední řadě díky Trailpointu a Michalovi za zapůjčení holí a rukavic. https://www.trailpoint.cz/

A taky Janu Kriškovi, za zážitek, kamarádtsví, piva a spousty dalších věcí.

Tak zas někdy.....










No comments:

Post a Comment

NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017