Wednesday, January 29, 2020

Spine race - Z mrtvých vstání - L1 až T6

Hawes, checkpoint číslo dvě, 170km v nohách, 38 hodin bdění v hlavě, opuchlá a bolavá chodidla, psychika a fyzička na dně. Toť jest dosavadní a nemilá statistika. Dal jsem si za úkol se dobelhat na tento checkpoint a zde děj se vůle boží, či spíše vůle královny. Čerti na jednom rameni mě přesvědčovali, že už to nemá smysl dál se trápit. Andělé na rameni druhém se modlili, abych došel na checkpoint a tam poslal čerty k čertu. Ještě pár hodin před Hawes jsem do těla poslal trochu chemie, což dělám pouze v krajních situacích, kdy tělo graduje svůj boj za svobodu a volnost. Tímto procesem jsem jeho volání lehce utlumil, za což bych se mu chtěl, jako jeho věrný posluchač, hluboce omluvit. Nicméně můj stav se zde lehce zlepšil a dopřál jsem si necelé tři hodiny spánku. Věnoval jsem kvalitní péči opravě nohou a chodidel. Po probuzení jsem byl opět zmatený jak lesní včela, ale věděl jsem jednu věc - pokračuji dál a přehodnocuji své ambice pouze na mou přítomnost v cíli. Čas a umístění jsou již druhořadé. To má zřejmě za následek to, že jsem poprvé podvědomě přestal spěchat a spolu s únavou, je z toho velice neefektivní pobyt na checkpointu. Když se proberu, tak tam prostě sedím, koukám, přehrabuji věci, pojídám, popíjím, ale ve výsledku to je bez výsledku. Konečně jsem si taky vyměnil termo kalhoty, který mi včera celý den padaly, což bylo mentálně zničující. Pár set metrů a kalhoty jsem měl pod zadkem, kde je zachytily šusťáky. Natáhnout a znovu a znovu a znovu. Vypadal jsem jak blázen. Zřejmě se taky unavili a povolili. Nyní mám šňůrku a tu utahuji nadoraz. Konečně jsem zapnul přezku batohu a vyrážím za dalším bahenním zážitkem.

Jsem na cestě a hodinky mi oznamují 4:00 ráno. Pomalu rozhýbávám kyvadla, chytám rytmus a přichází z mrtvých vstání. Když mohl vstát takhle Ježíš, tak ježiš proč bych nemohl já? Říkám si. Dalším bonusem jest to, že se krajina docela zvedá a je to nahoru a dolu. Kopce mému pohybovému aparátu svědčí. Ještě větším bonusem jest to, že první půlka cesty je méně bahnitá než doposud. Ještě za tmy mi do cesty vstoupí stádo ovcí. V klidu s nimi pohovořím a žádám je, jestli by mi uhli, ale ještě nemám ten správný přízvuk a tak jen splašeně poskakují sem a tam.

Světlo čelovky konečně vystřídá světlo dne. Krajina je hornatá, holá, občas s anglickým trávníkem, stádem ovcí a přesně takhle jsem si představoval Anglii. Ještě by tu mohli běhat nějaký skřítci či Harry Potter a bylo by to v pořádku. Zadumaně šlapu, když v tom slyším hodně divný bečení. Ve stráni nade mnou stojí člověk a stejně jako já napodobuje bekot ovcí. Něco na mě volá (lidskou řečí), ale nerozumím mu ani slovo a tak mu děkuji a mávám. Ale on volá dál a nakonec pochopím, že mi říká ať se jdu podívat na sráz pode mnou, jestli tam nemá zatoulaný ovce. Nemá. Takže pasáček ovcí co hledá svoje černé ovce ve stádu.

Dostávám se na náhorní plošinu, mohu-li to tak nazvat a v dálce vidím nejvýše položenou hospodu v Anglii, Tan Hill. Tam sice není chekpoint, ale zastavit tam můžu. Opět musím projít stádem ovcí, ale tentokrát si rozumíme. Bečím na ně, oni koukají, zdá se, že poslouchají a hlavně mi odpovídají. Vrchol mé ovčí konverzace je ten, že když se otočím, tak za mnou jdou. Stal jsem se na chvíli pasákem, jak romantické. Na Tan Hill sundávám na chvíli boty a rozmačkávám varhánky. Dávám si kávu, dopřeji si dehydratovaný Beef stroganov co nosim v batohu a vyrážím dál. Kam se podívám, tam je rašeliniště. Cesta vede skrz něj. Následující hodiny jsou hodně mokrý a pomalý. Kudy přesně vede cesta, je zcela nejisté. Propadnout se po kolena do bahna není žádný problém. Naštěstí mě předbíhá jeden závodník a mě se podaří se ho chytit a popobíhat s ním. Jemu síly odcházejí a mě naopak. Takže doběhnu dalšího závodníka, netušíc, že to bude můj budoucí sparing a dobrý kamarád Jon Hall. Já jsem navigačně jalovej, ale Jon vede neomylnou linku a tak to dobře odsýpá. Déšť se střídá se sněhem, je kolem nuly a voda v rašeliništích je studená. A zde se projeví jediný pozitivní účinek mokra a bahna. Jak téměř neustále prolívám botu výrazně studenou vodou, tak má chodidla splaskly a já mam poprvé pocit, že mám zase chodidla jako člověk a ne jako slon. To mě hodně osvěžilo a opouštějíce Jona se vydávám svižně kupředu. Je tu hodně pastvin a to znamená hodně zdí na přelézání. Některé jsou vysoké a občas už není sranda je překonávat. Déšť vystřídal sníh a krajina se začíná lehce bělat. Spěchám na další checkpoint, Middleton in Teesdale, který už není daleko.

Pozitivní světlo dne pomalu střídá negativní světlo čelovky. S odchodem dne nastává vzácný okamžik. Musím se zastavit, zadržet dech a nasát tento moment, abych si ho pamatoval. Je totiž absolutní bezvětří, neprší, nesněží a tak je najednou úplný klid a ticho. Padne tma a mě naštěstí už nezbývá moc na další checkpoint a tak kolem půl šesté odpoledne jsem tam. Přede mnou se zdvihá kostelní věž a mě se nechce věřit, že to je ono. Ale je to tak a je to opravdu velice unikátní checkpoint. Bývalý kostel. Zde hodlám pospat chvilku a dát odpočinout tělu. V křesle tu potkávám podřimujícího Jana Krišku, mojho slovenského brata a budúcého parťáka.












No comments:

Post a Comment

NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017