Sunday, April 14, 2019

Děj sedmý - aljašská míle


Když jsem zjistil, že jsem tedy na Aljašce a co tu dělám, tak jsem ještě chvilku počkal než budu schopen plně ovládat ruce, které jsem si přeležel, a vyrazil jsem na cestu. Docela dlouho jsem se tím ještě bavil a přemýšlel nad tím, jak má mysl musela úplně vypnout a veškerá energie byla pošetřena ku spánku. Je to zvláštní pocit se probudit a vůbec nevědět. Mít po dobu dvaceti vteřin úplně čisto a prázdno v hlavě. Dvacet vteřin je fajn, ale bohatě to stačí a doufám, že pan Alzheimer zaklepe na dveře až za hodně dlouho. Měl jsem taky štěstí, že bylo teplo. Kdybych takto vytuhnul ve velkém mrazu tak bych taky necítil ruce, ale možná už navždy.

Z přemýšlení mě vyruší pocit, že tu nejsem sám. Začnu se tady více věnovat okolí a hle, statný los mě pozoruje svým tupým a pohrdavým okem nedaleko ode mne. Hned vedle něho jeho parťák a stejný pohled. Kluci jsou asi místní drsňáci a tak dělám, že tu nejsem a ani nezastavuji abych si je zvěčnil. Nerad bych jim dal šanci aby zde zvěčnili oni mě. Los je totiž nejnebezpečnější zvíře na které v zimě můžete narazit. Je velice teritoriální, neuhýbá a nemá problém si kopnout do turisty. Když po vás začne dupat půl tunový kolos tak to máte jasný. Po chvilce rychlé chůze vidím na sněhu podivnej velkej klacek. Když se přiblížím tak zjišťuji,že to je losí noha. Trošku hororová scénka.

Když se po několika hodinách chůze ohlédnu, tak hory jsou už daleko za mnou. Docela mě udivuje, že stačila noc a půl dne chůze a hory jsou vzdáleny jako kdyby byli strašně daleko. Bohužel tento fakt znamená, že zábava a pestrost jsou fuč. Cesta se už jen lehce houpe a postupně se z ní vytrácejí zatáčky. Jakmile se do zatáček přidá horizont, je to o nervy. To na horizontu totiž vidíte, že cesta zatáčí. Když tam za půl hodiny dojdete v naději, že za zatáčkou bude něco nového, jiného, tak po mírném zatočení vlevo či vpravo se opět ocitnete na stejném místě jako před půl hodinou. Na horizontu opět zatáčka, která přinese jen další horizont z další zatáčkou. Roviny a monotónní pohyb to je pro mě ta nejhorší kombinace. Sice svítí slunce a je něco po poledni, ale opět se nořím do světa chůzo-spánku a bloumám krajinou jak omámený.

Dnes mám v plánu na pár hodin zabivakovat a dostat se co nejdříve do vesničky Nikolai, kam to mam zhruba ještě sedmdesát kilometrů. Vím, že zhruba za deset kilometrů má být srub, který slouží jako úkryt v případě nouze. Ale je jeden a půl kilometru od naší cesty a tak jsem ho zavrhl. Jenže jak čas běží a krize se prohlubuje tak vidina bivaku na sněhu začíná být méně a méně lákavá než vidina střechy a ohně v kamnech. Až budu na odbočce ke srubu tak se rozhodnu. Mezitím dojdu na opravdový konec hor. Stojím na výšině a přede mnou se rozprostře absolutní rovina. A v té rovině se do lesa jako nit zařezává naše cesta, která neuhne kam oko dohlédne. Poslední seběh z kopce a hurá do bezvědomí. Když už každým metrem očekávám odbočku ke srubu, tak se objeví na stromě cedule “5 mil na srub”. Zastavuji, dýchám hluboce a pomalu, abych tu informaci zpracoval a zbytečně se nevztekal. Vím, že vztek mě ke srubu nepřiblíží, ale po ukončení meditace si stejně pořádně jednu povětrnou holku zařvu. Pět mil je osm kilometrů. V našich podmínkách žádná hrůza. Jenže tady platí aljašská míle a ta z neznámých důvodů je nekonečná. Tady pět mil je jak dvacet kilometrů. Jdete, běžíte, snažíte se jít tak rychle a když už si myslíte, že máte za sebou určitě alespoň tři míle tak se odvážíte podívat na gps a zjistíte, že jste ušli míly jednu. Sklopit hlavu a šlapat je však jediná věc co s tím jde dělat.

Díky únavě jak fyzické tak mentální už mam alespoň jasno kde budu spát. Když se se západem slunce konečně dostanu na odbočku ke srubu tak neváhám a zatáčim ke srubu. Ty tři kilometry mi za to stojí. Dojdu ke srubu a doufám, že tam nikdo není. Hurá, srub je prázdný. Kamna, dřevěné palandy, stůl a židle. V divočině největší komfort. Rozdělám oheň v kamnech, venku se stmívá a je to romanťárna jak prase. Sedím si tam jen tak, koukám z okna, v kamnech praská oheň, nikde nikdo, žádnej signál, ticho a klid. Polévá mě pocit pohody. Ihned zjišťuji omyl, že ač mam pohodu, tak mě polévá špatně zavřená termoska, kterou mám na klíně. Suším si věci a nikam nespěchám, vychutnávám si to a klidně bych tu pár dní zůstal kdybych nebyl v závodě. Když se chystám ulehnout tak příjíždí jeden biker z Novýho Zélandu, fajn chlapík. Chvilku po něm přijede další biker. Skot co žije v Austrálii, takže jeho unikátní řeči nerozumim ani slovo, ale to nevadí, je taky super. Zhruba po hodině spánku ovšem přijede debil. Nějakej frantík co sem vůbec nepatří. Všude si na něco stěžuje a má blbý otázky. Teď sem přijel když jsme všichni leželi. Všechny vzbudil a pak se začal blbě ptát a šeptat aby nás asi vzbuzený nevzbudil. Když jsem přišel tak jsem nanosil dřevo a několik kbelíků sněhu aby bylo dost vody. Žabožrout všechnu vodu co byla na kamnech nalil do termosek a půlku hrnce u toho vylil na podlahu. Nechal vyhasnout oheň. Nešel ani pro dřevo ani pro sníh. Naopak mu vadilo, že má spát na palandě nahoře na dřevě. Já už jsem to nevydržel a začal jsem se chystat na cestu, on mezitím čekal až se vypakuju a hned si zabral moje místo. Lehl si na něj a zeptal se mě, jestli se mi nezdálo, že ta postel je trošku z kopce.

Popřeji mým kamarádům pěkný pobyt a v jedenáct večer odcházím vstříc černý noci. Do Nikolai to mam šedesát kilometrů a mám tušení, že tu bude ošklivá noc.






No comments:

Post a Comment

NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017