Monday, March 11, 2019

Děj druhý - Na zdraví

Je -39°C a pára od pusy si potichu a klidně kondenzuje na stěnách spacáku a stanu. Vytváří téměř idilycký obraz Ladovy zimy. Mě to moc idilycký nepřipadá a docela by mě zajímalo co za pohádku by napsal mistr Lada, kdyby tady ležel. Možná, že by to byl jeho první thriller. Ležím ve spacáku a tělo vibruje ve snaze se zahřát. Mám na sobě tlustou péřovku a pod ní veškeré oblečení, čímž asi výrazně snižují funkčnost mého spacáku. Odborník by mi poradil, že čím méně vrstev oblečení tím víc bude spacák hřát, ale svlíkejte se když venku mrzne až praští, nejsem sebevrah. Navíc mám na zádech vak s vodou a tak můžu ležet pouze na břichu, protože když si lehnu na bok tak mě ukrutně začnou bolet kyčle. Ale je fajn ležet a chvilku nic nedělat. Neustále slyším kolem stanu čmuchat nějaký zvíře. Když se přestanu klepat tak asi usnu, ale už jsem zažil lepší spánek a za hodinu a půl vstávám. Vstávání do zimy je ta nejhorší věc. První fáze vstávání je oddalování. Teoreticky už vstávám, ale prakticky stále ležím. Druhá fáze je si sednout a stále ve spacáku udělat to, co ve spacáku udělat jde - vyměnit ponožky, zkontrolovat a ošetřit chodidla. Pak nádech výdech a na dobro opustit teplo spacáku. Jen co vydechnu tak se naseru, protože jsem si zapomněl boty venku a náhradní boty mam na saních. Boty venku zmrzly úplně na kost a ať dělám co dělám, nelze do nich vlézt. Zvažuji jestli si je nemám vzít do spacáku a chvíli s nimi poležet, aby povolily. Ale to zavrhuji a nasouvám do bot pouze špičky a kráčím ku saním jak panička s lodičkama na jehlách a dvěma promile v krvi. Nohy mam zničený a stejně tak celý tělo. Snažím se co nejrychleji vše sbalit a vyrazit. Ještě to nemám zaběhnutý a tak je to chaos. Ale je šest ráno a já šlapu po řece dál na první check point Yentna station.

Cesta to je monotónní a těšim se až vyleze slunce a zvedne teplotu i náladu. Je to zajímavý, že ať je člověk v jakémkoliv stavu, tak ranní východ slunce je vždy alespoň krátkodobou zárukou euforie a síly do dalších kilometrů. Nasávám sluneční paprsky po nepěkné noci a koukám do dálky na hory, přes který budeme přecházet. Trošku mě zaráží, že se vůbec nepřiblížily. Dopoledne se dostávám na Yentna station, kde míjím svého prvního losa. Čumí na mě docela vykulenýma očima, ale pak zjišťuji, že mě nechce zabít, ale jen tlačí, páč záhy z ní na sníh padají bobky. Je to kráva, rozuměj samice nebo losice. Yentna station je taková hospoda na mýtince. V zimě dostupná pouze na skútru nebo malým letadýlkem. Suším si uvnitř věci a kupuji si jídlo a pivo. Je tu příjemně a ostatní závodníci se buď chystají dál nebo jen tak zevlují či spí. Docela dost závodníků tu končí kvůli omrzlinám. Nikdo totiž nečekal, že bude přes noc taková kosa. Pan hospodskej volá kámošovi co má letadlo a tak už mají domluvený odvoz. Hned na to vchází dovnitř jedna místní závodnice a je ve zřetelném šoku. Když sundá ruce z obličeje vidím proč. Má opravdu ošklivě omrzlý nos a tváře. Pan hospodskej je zkušený mazák a tak ji poskytl kvalitní první pomoc a v nemocnici v Anchorage se o ní dobře postarali a bude bez újmy. Zdržím se zhruba tři hodiny a pokračuji dále. Bylo by fajn si lehnout, ale na to je příliš brzy a chci co nejvíc ujít za světla.

Při odchodu vytáčím na satelitním telefonu číslo své ženy abych se podělil o zážitky a slyšel své milované. Hosťa mi oznamuje, že mam dnes narozeniny. Ač jsem to před startem věděl, tak jsem na to zcela zapomněl a tak mě ta "novinka" rozveselila. Ani ne to, že by mi bylo o rok víc, ale spíš to, že mam o důvod víc si dát pořádný hlt slivovice a ten den si užít o něco více. Teplota přes den se opět pohybuje mezi -10°C až -5°C a tak jdu nalehko. Odpoledne už sníh měkne a tak se pomalu k mým bolavým kyčlím a kolenu přidává i achilovka. Fyzicky je druhý a třetí den naprosto nejhorší. Tělo se brání, vzpouzí a dělá vše pro to, aby ta nadměrná zátěž skončila. Většinou po třech dnech rezignuje a adaptuje se na podmínky. Chodidla mě pálí jak čert a je to bitva mezi hlavou a tělem. Stejně není jiná možnost než zatnout zuby a pokračovat.  Na chodidla si dávám tejpovací pásku a ovčí vlnu, která funguje naprosto neuvěřitelně. Na koleno, kyčle a achilovku lepím kapsicínku. Z Yukonu ověřená metoda jak řešit protesty svého těla.

Neustále pochodujeme po řece a je to nekonečný. Občas si popoběhnu, ale převážně jdu rychle. Hory na horizontu se sekly a vůbec se nepřibližují. Slunce zapadá a příchází mocná tma, která pohltí vše a zúží životní prostor do kuželu světla z čelovky. Padá na mě únava a už bych moc rád byl na srubu kde se hodlám trochu vyspat. Několikrát vytahuji gps navigaci jestli jsem ho už náhodou nepřešel. Nepřešel.Kolem devátý večer se tam konečně dostanu. Na srubu je pan domácí s vnučkou a kámošem. Jsou tam ze své dobré vůle a nadšení a dokonce mají i navařeno. Něco pojím a jdu si lehnout. Ve srubu je bohužel vedro jak v sauně a již jeden spící zde závodník chrápe jak hovado. Nařizuji si budíka abych za hodinu a půl vstal. Na dálku dávám dobrou noc ženě a dětem....





No comments:

Post a Comment

NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017