Blog Archive

Friday, June 16, 2017

Díl před posledním - Krok, sun, krok

Pelly farm, 450km cca. Zde jsem se minule otočil a nechca šel zpět do cíle kratší trasy na 500km. Nyní zřím na sever, tam kde leží Dawson city, udělám botou čáru do sněhu. Tu záhy překračuji a tím jsem odpanil krajinu mě nepoznanou. Nádech výdech a vyrazím vstříc posledním 260km. Nejbližší a zároveň poslední check point je zhruba 100km přede mnou. Jinak rozlehlá a opravdu divoká divočina. Kopce se dmou stále výše a čím cíli blíže tím se blíže nebi dostáváme. Zažívám velice zajímavé dvojité vzrušení. Vzrušení radostí z toho co mě čeká za zážitky a jaké to bude. Vzrušení strachu z toho co mě čeká a jaké to bude.

Ráno je jasné a je to jako v pohádce. Přes noc sněžilo a tak je všude spousty nového sněhu, což může pohádku celkem rychle vyměnit za horor. Prorážím si stopu podél řeky a co nevidět začne stoupání. Stoupat a klesat (nejen profilově, ale i fyzicky a psychicky) to bude až do cíle. Krok sun krok, spíš sun, protože saně mám naložený víc než krok do kopce vyžaduje. Ale psychicky jsem připraven a tak si v poklidu táhnu a kochám se, poniváč slunce pálí a všude se to třpytí. Po několika hodinách vidím tečku před sebou. Tečka se brzy promění v Číňana, který se pořád směje. Jde tak dvojnásobně pomaleji než já a i tak je přede mnou. Je to tím, že to není člověk, ale jakýsi živočišný druh, který nepotřebuje k životu spánek. I když pravda, že na Pelly farm jsem ho přistihl jak spí (spal jsem vedle něho) a chrápal jak prase. Smějeme se na sebe navzájem. On má tak zamlžený brejličky, že ani nemůže vědět s kým mluví a na koho se směje ale to mu nevadí.

Připadám si jak v Jizerkách před 40ti lety. Holé stromy všude kam se podívám. Rozdíl je v tom, že tady je oholil rozsáhlý požár, u nás holili Poláci a jejich čmoudy. Šlapu a šlapu a vím, že dnes mě kromě šlapání nic jiného nečeká. Doufám, že najdu nějaké solidní místo na bivak. Kéž by se někde v dáli objevil lovecký srub kde bych mohl složit hlavu, ale je mi jasný, že hlavu už budu skládat pouze do sněhu. Výskyt vlků se výrazně zvyšuje a tak s příchodem večera se mi nedobrovolně zužuje hrdlo a půlky. Padla tma a já jsem obklopen tajemným a strašidelným světem. Strašidelným ho vytváří pouze má představa, tajemný je i bez představ. Několik hodin hraji hru na bivak. Už celkem nutně potřebuji spát, ale mam příliš vysoké nároky na místo bivaku. Buď je to moc v lese, nebo moc otevřený, moc do kopce, moc úzký, moc hluboký, moc vlků, ale hlavně to je asi proto, že mam moc strach zastavit a musím počkat až se tělo unaví natolik, že potlačí strach do ústraní. To se stane a já bivakuji v hubokém sněhu, z kopce, u vlčích stop. Nedostatek vody a hlad mě nutí ještě zprovoznit vařič, což se mi moc nedaří a výrazně u toho vymrznu. Ač bylo přes den přijatelně tak teď fouká a je -30°C.


Po pár hodinách se rozlámanej probouzím  a vyrážím opět do černé tmy. Po několika stech metrech jdu kolem místa naprosto ideálního na bivak. Hodina, dvě, tři, čtyři, slunce vychází, pět, šest a už ani nevím kolik, ale sakra už bych měl být na tom checkpointu Scroggie creek. Čekám ho za každou zatáčkou. Krajina je malebná a nádherná, o tom žádná, ale kurva ten check point jsem snad přešel. Tak a teď si představte pocit, když ho takhle toužebně čekáte a jste si jisti jeho blízkostí a drzá gps vám oznámí, že na Scroggie creek to je 20km. Nejdříve obviňuji technologii za chybný údaj, ale má bohužel pravdu. Musím si sednout a trochu tu informaci zpracovat. Mimo informace zpracuji i sušené maso a trochu sýra. Sedím a přemítám o tom, jak zde před sto lety táhli zlatokopové a před nimi indiáni. Bez gps, bez péřovky, bez všeho co mam já sebou a na sobě. Hojně cestou umírali, ale spousta z nich se do Dawson dostala. Dám si facku a pokorně pokračuji dále. Za 4 hodiny při troše hledání nacházím Scroggie creek. Srub u uprostřed divočiny. Uvnitř hoří svíčky, hoří kamna, řekl bych romantika. Zasunu se do židle vedle kamen, hodiny ukazují devět nula nula, a má hlava se ku mé hrudi hnula. Stav podobný většímu množství pozřetého piva - klimbnu-li si k hrudi, slintám na tričko a klimbnu-li si na zad, mocně otvírám svá ústa. Tyto pozice celkem regulérně téměř hodinu střídám a ukončí to až nesnesitelné vedro od kamen. Balím a v jednu ráno vyrážím se zchladit na posledních 160km. Ale o tom až příště….



No comments:

Post a Comment