Blog Archive

Tuesday, April 4, 2017

Díl sedmý - Yukonská klasika

Na Carmacks drží většina závodníků tradici opuchnutí. I já jsem se držel tradice. Je to totiž první check point, kde můžete spát uvnitř a v teple. S touto vidinou se většina závodníků snaží dojít do Carmacks bez větší pauzy, ale cesta je velice náročná a dlouhá. O tom svědčí psychický i vizuální stav závodníků když otevřou dveře místní tělocvičny. Ideální materiál pro reklamu na přípravky pro opuchnutí - “před” a “po” aplikaci.

Spal jsem čtyři hodiny a probudil se zmatený, rudý jak komunista a hlavně kvalitně oteklý. Musel jsem chvilku sedět a nechat tělo ať se s tím popere. Snažim se si připravit věci na saně, ale jen přesouvám věci z místa na místo a tak uznávám za vhodné si jít ještě na chvíli lehnout a dát tělu na vzpamatování druhou šanci. Po hodině vstávám a je to o něco lepší, má hlava již není rozměru XXL, nýbrž jen XL a tak je čas se trochu ochladit, páč teplo je tu nemalé. Jelikož moderní doba si žádá moderní činy, tak i v této indiánské vesničce je internet a já ještě uskutečnuji video hovor s mou drahou polovičkou. Když se do záběru vplazí náš syn Matěj a zahuhlá své oblíbené slovíčko “kadí”, zatřepou se mi hlasivky a zvlhne mi bělmo. Šťasten a nabitý opouštím Carmacks.

Hodinky ukazují čas kdy si normální občan normálního státu dáva kávičku po obědě. Jako kavárenský povaleč bych tuto božskou tekutinu polkl s radostí, ale polykám na prázdno. Cesta z počátku vede po řece Yukon a již se dostávám mezi první tzv. “Jumbled ice” , led, který se pod tlakem říčního toku tlačí přes sebe a vytváří různé špičaté a jiné vystouplé tvary, klidně i pár metrů vysoko. Jelikož nevím jak tento odborný angický název přeložit odborně do češtiny, tak mu za chůze dávám pracovní neodborný název “zkurvený led”. Chůze po něm je velice něpřijemná. Kličkujete mezi krama a saně vám sjíždí jednou do leva, jednou doprava, jednou se zaseknou a jednou vás popoženou. Našěstí tento úsek je zatim krátký a já si pamatuji, že bude hůře.

Slunce dnes nesvítí a obloha je z oceli. Je vysoká vlhkost a je vlezlo. Z řeky vede trasa lesem a začíná to být nuda. Ač jsem si v carmacks relativně odpočinul, tak mě opouští chuť šlapat a vůbec to neutíká. Nemam chuť ani přemýšlet. Z letargie mě vyruší až zjištění, že mi cestou spadla rukavice, kterou jsem měl pověšenou  na bundě. Jak se to mohlo stát? Asi když jsem vytahoval kameru, což bylo tak deset minut nazpátek. Řeším dilema jestli jít zpět a zkusit ji najít a nebo pokračovat bez ní. Radši jdu zpět a aby mi cesta utekla tak si nadávám. Mimo nadávání si užívám pocitu stavu téměř bez tíže, protože ze saní jsem vypřáhl a jdu jen tak nalehko. Je to zvláštní pocit v kyčlích, jdu jak modelka.

Denní světlo se vytrácí, přichází tma a s ní i sněžení.  Ač jsem spal víc než dvě hodiny tak na mě jde spánek. Tentokrát k tomu přistupuji jako vědec a soustředím se na pokus mikrospánku za chůze. Snažím se aktivovat motorické centrum aby nespalo, ale drželo mě na nohách a drželo směr a všecny ostatní systémy se snažm krátkodobě vypnout. Chce to trénink, ale občas se mi to podaří. Vědomě zavřu oči, přichází záblesky snů, a když oči otevřu, mam pocit jako po probuzení. Toto zkouším několikrát a po pár úspěšných pokusech se cítím daleko lépe a spát se mi nechce. Pokračuji další tři hodiny a pomalu hledám místo pro bivak. Moc tomu nedávám a za hluboké tmy pokračuji dále.

Jsem opět na řece Yukon a jumbled ice je o mnoho kvalitnější než před tím. Navíc za svitu čelovky to vytváří tajemné a strašidelné ledové království. Cesta to je nekonečná a jelikož ani dnes to nevypadá na slunce tak svítání se o hodinu posouvá. Když se ho konečně dočkám tak slavnostně opouštím řeku a čeká mě hrozná cesta podel řeky. Hrozná je v tom, že je rovná a dlouhá. Když už si opravdu myslím, že jsem kousek od McCabe, dalšího check pointu, tak je to opět yukonská klasika, Z kousku zkouška. Zkouška trpělivosti a ovládání se. Občas se neovládnu. Ale vše má svůj konec a McCabe se zjeví nakonec i mě.





No comments:

Post a Comment