Sunday, March 26, 2017

Díl šestý - Výlet do jiných dimenzí

Ken lake, 235km za mnou, dvě hodiny odpoledne a já ležím zakuklený ve spacím pytlíku. Nepochybuji o tom, že únavou usnu hned a tak si radši nařizuji budíka, protože se chci po Yukonu procházet co nejvíce za světla. Asi chci moc a tak se budím za 15 minut, místo za hodinu a půl.  Začnu přemýšlet jak to půjde asi dál a doufám, že ne jak minule kdy jsem zažil jednu z nejhorších nocí mého života. Vlci, totální vyčerpání a psychická krize, moc dobře si to pamatuji. Vzpomínky na zážitky minulé roztočí složitý systém mých myšlenkových pochodů a se spánkem je konec. Vyrážím zpět na jezero a s potěšením zjišťuji, že vítr se utišil. Přesně vím co mě čeká a když po třech hodinách dojdu na konec jezera tak je ještě trochu světlo a to znamená, že jdu rychleji než minule. Naprosto nepodstatná, ale povzbuzující informace. S ubývajícím světlem se zanořuji do hustých lesů než se opět po několika hodinách z nich, snad, dostanu. Minule to pro mě byl les hrůzy. Letos jsem na to připraven, alespoň v to doufám. Ticho lesa protnu svým bojovým pokřikem, který mě hned rozesměje,  protože jak člověk dlouho nepoužívá hlasivky tak jsem vydal směšný chraplavý hlásek. Pokřik hned opravuji a již spokojen hloubkou a intenzitou hlasu se vydávám v ústrety "strašidelného" lesa. Vlci krouží už od začátku a stop je kolem spousty. Než začnu mít strach, tak promluvím k sobě a pokládám si několik otázek. Například "Venco, budeš-li mít strach, budeš se cítit bezpečněji?" , "Komu svým strachem, kromě vlků, prospěješ?" . Když jsem si na všechny otázky odpověděl, tak jsem strach vyměnil za respekt k vlkům. Přeci jenom tu jsou doma a já jen na návštěvě. Hned se mi šlo lépe. Jednu starost jsem vyřešil, ale spánkový deficit, ač jsem si pokládal tisíce otázek, se mi vyřešit nepodařilo. K tomu se přidala pořádná únava a bylo zaděláno na výlet do jiných dimenzí. Jakmile jsem otevřel brány těchto podivných světů, hned se mě ujali halucinace vizuální. Nějakou dobu mě provázeli a já se vědomě provázet nechal. Když se mi však začali podlamovat kolena v důsledku mikrospánku, bylo na čase se rozloučit a vrátit se zpět na zem. Zastavuji, zhluboka dýchám, sněhem si potírám obličej a probouzím se. Zcela probuzen hledám místo k bivaku, protože ač jsem nyní bdělý, tak vím, že za chvíli bych opět mohl jet na výlet a to nechci. Ulehám na sníh, kontroluji čerstvost vlčích stop a s nejistotou ulehám.

Je zima jak prase a neleží se mi dobře. Do spacáku si vždy musím nacpat mokré věci, vak na vodu, boty a tak tam moc místa není. Otočit se znamená přeskládat věci, takže ležíte v jedné poloze dokud vás nezačne něco bolet či brnět, což je s bolavým tělem často. Navíc ideálně by jste měli ve spacáku ležet na lehko aby jste využili jeho plnou funkčnost, to se v mém případě nedá říci. Dvě hodiny polehávám a pak rychle vstávám. Jsem rozlámanej, rozespalej, zmrzlej a první půlhodinka je velice nepříjemná. Ale jakmile tělo dosáhne provozní teploty tak se vše obrací v opak a je mi fajn. Je to neuvěřitelné jak tělo dokáže fungovat a samo se opravovat. Když vylezu z lesa na řeku Yukon tak se na obloze snaží o nějaký pokus polární záře, ale marně. Když jsem minule vyšel na řeku, tak jsem si musel dát pořádný trojitý hlt slivovice, kterým jsem spláchl růžový prášek proti bolesti. Nyní, abych neporušil tradici, hltám domácí hruškovici a místo prášku zapíjím sušený maso. Pamatuji si, že je to ještě do Carmacks strašně daleko a tak si nemyslím, že tam brzy budu. Jenže TIY (This Is Yukon aneb Tohle Je Yukon kamaráde) a tak když uznám za vhodné, že si to už myslet můžu, tak je to ještě pořád daleko, což poznávám na vlastní chodidla.

Těsně než slezu z Yukonu, tak vidím před sebou, ve svitu čelovky, neidentifikovatelné něco. Nejdřív si myslím, že to je nějaké zvíře, ale pak rozpoznám spacák. někdo leží přímo v cestě. Musím ho obcházet hlubokým sněhem. Jeho boty jsou mimo spacák a je úplně zakuklený, že není vidět. Je ticho. A tak mam velké dilema. Je mrtvej nebo jen hotovej a tvrdě spí? Jestli tvrdě spí a já ho probudim tak bude nasranej. Jestli je mrtvej tak nasranej nebude. Proto volím variantu ho nebudit a doufat, že je živej. Jsem z toho trochu nervózní a stále se otáčím. Když se naposled otočím, tak ten potencionálně mrtvej závodník rozsvítí čelovku. Oddychnu si a v klidu pokračuji dále. Carmacks je první check point kde můžeme spát uvnitř a v teple, jenže je zakletej a nekonečně daleko. Je to také suchá indiánská vesnice, což znamená žádný pivo. Půl sedmý ráno a já vidím první světla Carmacks. Něco přes 280km za mnou a necelé čtyři dny. Spánku pomálu a tak se již těším až ulehnu v teplé místnosti, bez strachu a vyspím se déle než dvě hodiny. Snad se to podaří...



No comments:

Post a Comment

NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017