Blog Archive

Friday, March 13, 2015

Díl třetí - První rande s vlkem

Opouštím tedy check point Braeburn, 160km. Šedá a ocelová obloha dodává všemu nekamarádskou atmosféru a já slyším jak noc klepe na vrátka a zlověstně se smíchem za břicho popadá a skoro slyším jak skuhrá "Tak pojď chlapečku, pojď! Už si na tebe brousím zuby, zase si spolu trochu užijeme!" A tak bez nálady a chuti kráčím vstříc noci číslo tři. Krajina už od začátku snaží se být pestrá a tak to je nahoru, dolu, doleva, doprava a to je dobře. První hodina sice není dobrá a chvilku trvá než tělo splaskne a hlava nastartuje režim dobrodružný a bojovný, ale po tom dostávám chuť, nabírám otáčky a směle se sunu ku předu. Je mi jasné, že 75km neujdu v kuse a že budu cestou bivakovat, je zima, ale už ne taková. když jsem opouštěl Braeburn bylo -29°C.  Nálada a chuť stoupá a tak se dostávám i do běhu a docela to utíká. Padla tma a přišla na řadu moje celovečerní společnice co mi svítí na cestu. I když já šetřím baterky a svítím na ten nejúspornější režim, kužel světla je velice mdlý a dodává všemu kolem tajemnou atmosféru. Jak si tak běžím z kopce, tak najednou jako kdyby mě vystřelili z kanónu. Vyděšeně se ohlížím a saně se ode mě vzdalují. Vypadla mi součástka co spojuje saně s trapézem. Jedna visí na trapézu a druhá nikde. Kousek se vracím zpět, ale představa že půjdu někam daleko zpět, mě neláká a tak to otáčím a přemýšlím co by udělal Pat a Mat. Vše vyřeší stahovací pásek. Je opraveno, zapřaženo a pokračuji dále. Brzy se dostávám z lesa na Coghlan lake a odsud vím, že na check point Ken lake, to bude už převážně po jezerech. Mam za sebou tak pět hodin. Jezero je krásně umrzlé a saně se po něm krásně kloužou, takže si to užívám s radostí. Sice docela fouká a začíná trochu sněžit, ale radost přetrvává. Trochu mi tu radost zkazí moment, když se ve sněhu začnou objevovat ohromný stopy vlka. Očividně s chutí sledoval někoho přede mnou a občas si odskočil ke břehu, asi se vykakat. Bylo vidět kdy běží, kdy čmuchá a kdy jen tak jde. Ač jsem ho neviděl, tak jako by jsem ho úplně viděl. Říkal jsem si, jestli za mnou taky nějaký jde, ale radši jsem se moc neotáčel. Začala na mě padat únava a tak jsem se rozhodl, že radši zabivakuju a chvíli si odpočinu než abych to přetáhl a dostal se do stavů nechtěných. Na jezeře spát nemůžu, je tu zima a fouká a tak šlapu ještě kousek než se dostanu ke břehu jezera. Trasa závodu sice pokračuje dál podél břehu, ale já zbystřím cestičku, která prudce stoupá do kopce a mizí v lese. Nevím čím to, ale věděl jsem, že bych tam měl jít a zkusit se tam podívat. Vypřáhnu se ze saní a drápu se nahoru. A hle, srub jak vyšitej, mam obrovskou radost a běžím zpět pro saně. Srub je sice zamčenej ale před ním venku na terase je starý gauč a tak neváhám ani chvilku a bivakuju na gauči. Spím dvě hodiny. Otepluje se na -29°C. Ze saní vytahuji živou vodu a dávám si na cestu hlt slivovice. Když sejdu na jezero a napojím se na trasu tak vidím, že zatím nikdo neprošel. Teda prošel, další vlk a očividně asi šel za mnou. Vypadá to, že každý závodník dostal přiděleného vlka, to asi aby šli rychleji když už nemůžou. Ale nějak mě to neděsí. protože jsem na jezeře, okolo je prostor a vlk je jenom jeden. Po odpočinku se jde skvěle a brzy vypozoruji, že stahuji závodníka přede mnou, stopy jsou stále více a více zřetelné. Připadám si jak Vinetou, ze stop usuzuji, že je již unavený, páč má velice krátký krok a šourá za sebou hůlky. Často staví. Ha, říkám si, toho dostanu, a dostávám další dávku energie. Trvá to ještě pár hodin než se začnou objevovat první náznaky rána. Když vkročím na další jezero, v dálce před sebou vidím postavu. Mam velkou radost a za chvíli se míjíme s Bernhartem z Německa. Je unavený, ale směje se. Dáváme řeč a odhadujeme, že nám zbývají tak dvě hodinky. Jenže stále jsem se nenaučil odhadovat Yukon, tak netušíme, že ze dvou hodin byly nakonec čtyři. Šero rána je příjemné a obloha se vyčistila, na obzoru je vidět, že i dneska slunce bude sledovat dění závodu. Narazím na první over flow, což je voda tekoucí přes cestu, která zamrzne a přes ten led se zase tlačí další voda nahoru, takže jeden kousek je zamrzlý a o krok vedle se už můžete probořit po koleno do vody. Nasazuji návleky přes boty a opatrně našlapuji. Ještě, že jsem si vzal návleky, protože zhruba po 50-ti metrech se propadávám po kotník do vody. Návleky hned mrznou a jsou jak kámen. Překážka překonána a pak nekonečná cesta kdy v očekávání čekám každou chvíli check point na Ken lake. Slunce už svítí a je to neuvěřitelná nádhera, která slovy popsat nejde. Dostávám se na jezero, o kterém si myslím, že to je Ken lake. V dáli je vidět srub a tak tam spěchám. Srub byl opuštění a očividně v něm celou zimu nikdo nebyl a tak šlapu dál. Pravda, je to nekonečný, ale při tak krásném a slunečném dopoledni se člověk ani nemůže zlobit. Zhruba kolem poledne se dostávám na Ken lake. Zde jest vyhřátý stan, kde si lze usušit věci a venku hoří oheň. Nádherný místo nad jezerem. Když se dokochám, chvátám do stanu se ohřát a najíst. Nespěchám a v teple u kamen na mě začne jít spánek. S pocitem bezpečí ulehám k ohni do spacáku a na hodinu a půl ulehám, bohužel spát se mi moc nedaří. Čas na check pointech letí rychle a tak zase pomalu balím věci na saně, nasaji trochu tepla ve stanu a vyrážím do Carmacks. Čeká mě necelých 60km a to nevypadá tak zle, jenže netuším, že to bude hodně zlý, hodně zlý. Je pět hodin odpoledne a moc světla mi už nezbývá. Za mnou zhruba 235km a přede mnou radši ani nepomýšlím. Krok sun krok vstříci další noci......


No comments:

Post a Comment