Monday, June 23, 2014

Swissman extreme triathlon

"....Do kokpitu krásně svítí sluníčko, všude kolem mě modro a ticho. napravo ode mně vidím ohromné hory. Otáčím kniplem a zvedám výšku abych se vznesl nad ty hory..." Píííp,píííp,píííp,píííp "..Sakra co to pípá? Koukám na palubní desku a najednou ztrácím výšku..." Píííp, píííp, píííp, píííp "...Zběsile zvedám knipl až ho úspěšně utrhnu, pípání zvyšuje intenzitu. To je konec, říkám si...." Píííp, píííp, píííp....Jenže je to teprve začátek. Otevírám oči a pípající budík hlásí zběsilou časovou hodnotu 2:30 ráno. Ač jsem před chvilkou večeřel tak vím, že musím snídat. Otevírám zaschlé hrdlo a cítím se jak husa do který cpou násilím šišky ač nemá hlad. Jenže vím co mě čeká a tak se rozhoduji přijmout pocit husy. Čeká mě tedy jeden z nejextrémnějších dlouhých triatlonů, Swissman (3,8km plavání-180km na kole - 42km běh) v nádherných, ale brutálních Švýcarských Alpách.

4:15am nasedáme všichni na loď, máváme našemu doprovodnému teamu na břehu a plujeme do tmy na vzdálené ostrůvky. Tam nás kapitán nemilosrdně vykopne a noříme se do vod jezera Magiore. Je pět ráno a 239 odvážlivců se vydává na první část závodu. Plavu si a následuji maják, co svítí v dálce na břehu, dlouze se zamyslím a najednou zjišťuji, že vylézám z vody na prvním místě s náskokem 5minut. Co se dá dělat, příště nesmím tolik přemýšlet. V depu už na mě čeká Pája, můj supporter (čili má podpora a nezbytný doprovod) a jako správný gentleman mě pomáhá navléci do cyklo hadrů. S úsměvem se vydávám na 180km s převýšením něco přes 4,5km. Cítím jak mě hory volají a těším se až se do nich zaříznu. Slunce vychází a je pohoda. Jenže jsem z tý pohody jel moc rychle a hned v prvním kopci mi dochází, a že to je sakra kopec, 20km nahoru a z toho půlka po kostkách. Snažim se kochat, ale hlava mi padá k řidítkům a tupě zírám před sebe. Radši dělám, že nevím kolik mi ještě zbývá. Když se doplazim nahoru, tak mi Pája s Honzou podávají coca colu a housku se šunkou, kterou s povděkem hltám v prvním sjezdu. Zvedám hlavu, hluboce se nadechuji, až housku vdechnu a najednou to všechno chápu. Nejsem tady abych se dřel se sklopenou hlavou, jsem tu abych si užil nádheru a majestátnost Alp. Za odměnu dostávám od hor zelenou a vlévá se mi energie do žil.

Vyjíždím dalších hodně, ale nevim kolik, kilometrů na nejvyšší bod závodu, Furka pass 2448m.n.m.  kde opět likviduji housku se šunkou, jak málo stačí ke štěstí. Dlouhý sjezd, další dlouhý výjezd na další vysoké sedlo a pak už jen 30km z kopce a zbytek co by kamenem dohodil a zbytek dojel. Začínám mít ovšem takové zvláštní tušení, že kluci (doprovod) nestihnou přijet dřív do depa než já. Inu mé tušení se proměnilo v realitu a já si po příjezdu z kola dvacet minut počekal než dorazili. Podporovali mou skvěle jedoucí ženu a jelikož slunko svítilo, tak turisté ucpali hory a tím i Páju s Honzou. Vím, že vše je jak má být a taky vím, že vše zlé pro něco dobré je a tak jsem čas vyplnil tím, že jsem se na příjíždějící a vybíhající závodníky upřeně a drsně díval a věřil v to, že je ještě předběhnu. Kluci přijeli, já si nazul svoje boty mílovky a lehce nasranej vyběhnul velice svižným tempem vstříc 42 alpským kilometrům s dvěma kilometry převýšení. Slunce pálilo a mě se to líbilo, a to hlavně proto, že jsem stále předbíhal a blížil se pod závěrečnou třešničku na dortu, Kleine Scheiddeg. Připojí se ke mě Pája a čeká nás závěrečných 9km do brutálního kopce do 2064 m.n.m. Ač se mi chce zvracet tak jsem motivován několika fakty. Pája mě žene ku předu jak nadmutou kozu, či zde spíš krávu. Miluju hory a my stoupáme pod jednou z nejdrsnějších hor, Eiger, která mě fascinuje a dodává sílu. A hlavně se už těšim i docela do cíle. Takže závěrečných 9km zvládáme motivovaní, s úsměvem a s pocitem na zvracení. Najednou slyším kravský zvonec a vim, že to není kráva, ale cíl a zvon, který ohlašuje, že jsem to zdolal. Jsem šťasten, uctivě děkuji Pájovi za jeho podporu během závodu a dáváme si spolu cílového piváka, který se úspěšně hřál celý den na sluníčku, ale co, když jsem zvládnul tohle, zvládnu i teplý pivo. Poté se ukloním uctivě horám a poděkuji jim za jejich vlídnost.  Slunce zapadá a já koukám hluboko dolu do údolí kde bojuje moje žena Hosťa a snažim se ji přitahovat nahoru, nakonec to zvládla i ona a jsem na ni hrd.

Inu další zážitková štace je minulostí a i z této jsem si odvezl opět spousty osobních zážitků a k tomu 13.místo. Trvalo mi to zhruba 13 hodin a 26 minut, prostě celodenní výlet přes Alpy. Díky









Můj doprovod a podpora, díky Pájo







"....The sun is shining and sky is blue, it is quiet. I am flying in my plane and far away in front of me I can see tall and mighty mountains. I turn my plane and I am flying towards the mountains..." Beep, beep, beep  "...WTF, what is that beeping sound? Staring at the plane  dashboard I am losing the height quickly and falling down...." Beep, beep, beep  ""... Frantically, I lift plane joystick up and successfully rip it off, beeping increases intensity. This is the end, I think ...."Beep, beep, beep .... But this is only the beginning. I open my eyes and beeping alarm shows inhuman time 2:30 in the morning. Although I had dinner a little while ago, I know that I have to have breakfast. Opening dry throat I feel like a goose that is involuntarily stuffed with food, but not hungry. But I know what is awaiting me, so I decide to take the feeling of goose. Awaiting me is one of the most extreme long triathlons, Swissman (3.8-km swim 180 kilometers on the bike - 42 km run) in the beautiful but brutal Swiss Alps.

4:15 am all competitors board the ship and we are sailing off in to the darkness to remote islands. There, captain mercilessly kicks us out and we dive into the waters of lake Magiore. It's five in the morning and 239 competitors swim towards the shore. I am swimming and following the lighthouse that shines in the distance on the shore,I am thinking about many things and suddenly I find out that I am out of water in the first place by five minutes.  In the transition area is my support crew waiting for me (Paja) and as a proper gentleman he is helping me  into the cycling jersey. Smilling, I hit the road,180 km with an elevation gain of just over 4.5 km. I feel mountains are calling and I look forward to cut through them. The sun rises and everything feels fine. But I'm out of that comfort pretty soon when I realize that I was going too fast and I have got enough in the very first hill,and that is a damn hill, 20km to the top and half of it is on cobbles stone road. I'm trying to enjoy it, but my head is on strike and I am staring blankly ahead.I pretend I do not know how much I have left. When I finally climbed up,my support crew served coca cola and rolls with ham, which I gratefully devour in the the first downhill. Than I lift my head up, I breathe deeply in, to breathe piece of a my roll in to my lungs and suddenly I got it all. I'm not here to suffer with my head down, I'm here to enjoy the beauty and majesty of the Alps. As a reward I get approval from the mountains and I feel energy flowing into my veins. We rode another incredibly long uphill to the highest point of the race, Furka pass 2448 a.s.l. where I devoured roll with ham, how little it takes to be happy. Long descent, another long ride to the other high saddle and then just 30 km  downhill and bit more riding to the second transition area. However, I'm starting to have such a weird feeling that  my support crew is not going to make it sooner to TA than I. Well my feeling turned into a reality and I had to wait twenty minutes before they arrived. But they also supported my girl and because sun was shining the mountains were jammed with tourists and so my support crew was jammed. I know that everything is as it should be and I know that everything bad is for something good, so I filled the waiting time by cheering other competitors  and at the same time hoping to beat them. The crew arrived, I pulled on my shoes and slightly pissed off I set off for the run with very brisk pace towards alpine 42 kilometers with two kilometers of elevation gain. it was very hot and I liked it, mainly because I was passing many athletes and getting closer to the final icing on the cake, Kleine Scheiddeg.My supporter joins me  and we set off for our final nine kilometers to the brutal hills to 2064 m above sea level. Though I want to vomit, I'm motivated by several facts. My supporter drives me to the front as a bloated goat or more cow in here. I love the mountains and we climb under one of the toughest mountain, Eiger, which fascinates me and gives me the strength. And I am looking forward to the finish line. So the final nine kilometers we managed motivated, smiling with the feeling to vomit. I hear a cowbell and I know it's not a cow, I know it is a bell that says I am on the finish line. I am happy, I thank respectfully to my supporter for his support during the race and we gulp down one beer that was successfully  whole day in the sun, but if I managed this, I can manage warm beer. Then I took a bow to show respect to the mountains and thank them for their kindness. The sun is setting down and I look deep down into the valley where my girl is fighting, eventually she made it too and I'm proud of her.

Well, next experience journey is over  and I again gained a lot of personal experiences and the 13th place overall. It took me about 13 hours and 26 minutes, just a day trip over the Alps. Thanks


No comments:

Post a Comment

NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017