Saturday, February 1, 2014

Yukon Arctic Ultra 160km

výbava na cestu
Když nejde o život, jde o hovno......a o život nešlo, i když občas jsem ten pocit měl. Po krutých 160km jsem se doplazil do cíle, na pokraji sil, ale nesmírně šťasten. Inu povyprávím vám ve zkratce, jaký že to byl vlastně výlet....
V 10:30 místního Yukonského času jsme se vydali vstříc novým zážitkům. Někdo z vesela, někdo zamyšlen, někdo vystrašen. Já jsem se zapřáhl do saní a vyrazil svižným tempem, ale velice rychle mi došlo, že toto není běh na 10km a tak jsem přeřadil do úsporného režimu. Sluníčko svítilo a bylo příjemných -16 stupňů, velká vlhkost zajišťovala umělecké namrzání všech možných ochlupení co nebyly zakryty. Adrenalin a neznalost toho co mě čeká, zajistily to, že prvních 40km uteklo celkem "rychle". Nálada byla veselá a s úsměvem jsem doběhl na první check point. Tam jsem si ale plně uvědomil, že mě vlastně ten maratón čeká ještě třikrát....myšlenka nad kterou jsem se musel zamyslet a radši ji rychle zase pustil z hlavy. Co ovšem z hlavy nešlo pustit, bylo to, že mě začínaly bolet nehty, trošku brzy pomyslel jsem si. Za přežvykování housky jsem směle vyrazil k dalšímu check pointu (rozumněj stanu v divočině kde byl člověk, který ti nabídl teplou vodu a něco k zakousnutí), cesta to nebyla krátká, čekalo mě 60km. Slunce zapadlo za obzor a předalo nadvládu černo černé Yukonské tmě.

Monotóně šlapu, šlapu a šlapu. Jsem celkem zaskočen z toho, že ač bych rád o něčem užitečném přemýšlel tak mozek odmítá ztrácet energii nějakým uvažováním a tudíž jen tupě zírám do čelovky kuželu světla přede mnou. Jelikož nemam tušení jestli už jsem ušel 30km a nebo 50km, či jestli šlapu 4 nebo 6 hodin tak si pomalu začínám říkaz, že už bych tam mohl být, ale to ještě nevim, že jsem daleko od pravdy. Deset hodin absolutní samoty ve tmě uprostřed Yukonské divočiny, pravda, není to moc, ale i tak to dokáže zacvičit s psychikou a začínají přicházet první krize. Krizi prohloubí i to, že jsem začal pochybovat o tom, jestli jdu správně. Výrazně cítím, že se mi na prstech rodí nemilá překvapení a mé nervové zakončení v chodidlech mi značně dává najevo, že to co dělám má ke zdravému rozumu hodně daleko. Vzpomněl jsem si na Výpravu na severní pól a tak jsem si zkusil zazpívat píseň proti trudomyslnosti, a fungovalo to, páč jsem se svému pěveckému výkonu musel smát. Nicméně dlouho to nevydrželo a já opět pomalu upadal do krize.
Můj mozek se rozhodl,že tomu ještě chybí trošku nasranosti a tak si dokola snad několik hodin pouštěl refrén písničky ".....so mnou, nikdy nezostárneš, so mnou, nikdy nezostárneš, o ou..." od nějaké hitparádové zpěvačky. kdyby tu zasranou písničku, alespoň uměl celou. Ne a ne ji z hlavy vypudit. Terén se začíná výrazněji zvedat a já si vzpomněl, že mam na saních hůlky, hned se mi s nima lépe šlape. Začínají mě ukrutně bolet svaly co přitahují stehno a tak se začínám belhat jak důchodce. Ač jsem přírodní tip, tak chca nechca jsem musel sáhnout po růžovém prášku, netrvalo dlouho a bolest byla pryč a já zase nabyl chuti šlapat dál. Když už si myslím, že tam nikdy nedojdu tak najednou se přede mnou objeví stan. Jsem téměř dojat radostí. Uvnitř mají kamna a teplo, dostanu najíst a nikam nespěchám. Když si sundám boty tak se trochu leknu. Na obou palcích na mě zírají dva ohromné krvavé puchýře a velikost nohy se zvětšila o jedno číslo ve všech směrech. Radši předstírám, že jsem to neviděl a vyrážím na dalších 60km, za vysněným, milovaným a už dlouho očekávaným cílem. Zhruba po 15ti kilometrech (dle mého úsudku) zastavuji a čůrám, když zvednu hlavu a zasvítím čelovkou  před sebe, tak na mě zasvítí dva páry očí.....okolo stopy......vypadají jak od psa...........ale psi tady?......počkej...........ou ou....vlci. Sice zmizeli během chvilky, ale já ani nedočůral a svižným krokem a vysokou tepovkou mazal pryč. Toto setkání mě na chvíli nakopne, ale po chvíli se uklidním a začnou se hlásit nohy, že už by to stačilo.
Moje chodidla jsou jak v pekle. Říkám si, že už to nějak doplazim, jenže pak si uvědomím, že mě čeká ještě tak deset hodin pohybu. Výrazněji se ochladilo a tak přišlo na řadu péřové vybavení. "............so mnou, nikdy nezostárneš, so mnou, nikdy nezostárneš, o ou...." tak a dost, zasouvám do uší sluchátka a pouštím si reggae z Jamajky. Sice mě moc nezahřálo jak jsem si myslel, ale vymazal jsem z hlavy tu šílenou písničku. Přichází první opravdu velká krize, začíná se mi chtít spát. Původně jsem plánoval, že spát nebudu, jenže najednou si uvědomím, že přestávám vnímat kudy jdu a začínám se motat, usínám za chůze. Snažim se s tím chvíli bojovat, ale když začnu mít vidiny tak už to je trochu moc. Například tupě zírám před sebe a najednou vidím na zemi panenku, když k ní přijdu tak je to jen hrouda sněhu. Nebo vedle cesty stála bíla fretka a měla na sobě malé hnědé sedlo........opět hrouda sněhu. Vim, že není zbytí a musím si na chvíli lehnout. Všude je ale spousta ohromných stop od losů a tak se mi uplně nechce ležet někde kde choděj losy (zvířata větší jak koně s mozekm velikosti lískového oříšku). Nakonec si lehnu pod strom a tak jak jsem zalezu do spacáku. Spal jsem půl hodiny, když vylezu tak mi je zima a tak rychle vyrážim na cestu. Ze začátku jsem rozlámanej a vymrzlej, ale po chvíli se rozhýbu a chytil jsem druhej dech. Polknu druhý růžový prášek a říkám si, že teď každým krokem jsem blíže cíli. Pozitivní náladu podpoří i to, že začíná svítat. Nádhernej pocit. Nechávám za sebou kopce a přichází nekonečné roviny, něco na mou psychiku. Sklopím hlavu a pomalým klusem se přibližuji k cíli. Chodidla mi kompletně vyplnily všechen prostor o číslo a půl větších bot a křičí o pomoc. Zdá se mi, že už běžím opravdu dlouho a tak začínám brzy očekávat cíl. Najednou potkávám skůtraře, první člověk po deseti hodinách. Ptá se jestli jsem v pohodě, tak se směju a lžu mu, že jo. Říká, že už to nemam daleko. Jupíííí, tak to už bude tak 5km a jsem tam. Dlouhá rovinka a za tou zatáčkou už jsem tam........už desátá dlouhá rovinka  a za zatáčkou pořád nic.........už snad tisícátá "zkurveně" dlouhá rovina a pořád nic. Už to nejde, už jen jdu a pomalu rezignuji na cíl, protože ten prostě neexistuje, zmizel, fuč. Pro skůtraře kousek bylo 20km, pro mě to byla nejdelší cesta v životě. Roviny nekončí, vždy mam pocit, že na konci roviny vidím něco jako barák,nebo člověka, ale vždy se ukáže, že to je jen strom. Najednou se přede mnou objeví jezero a na druhé straně už vidím cíl, sklopím hlavu a štráduju si to dva kiláky přes jezero. Už jdu jak po obrně nohou, ale vidina cíle mě dodává poslední zbytky sil. Mam chuť brečet, 160 drsných kilometrů za mnou, jsem nesmírně šťasten. Vypřáhnu se ze saní a jsem volný jako pták (či spíše jako mrtvej pták). Trvalo to 28 hodin a nějaký drobný, 3 místo mezi běžcema. Sedám si na židli a dávám si pivo a burger.
Popsal bych vám ten pocit, ale slovy to nelze popsat. Mam tak namožené svaly na stehnech, že nemohu bez pomoci chodit, puchýře na prstech jsou masivní a udělali se i pod nehtem, takže se s nimi rozloučím, svalová horečka a totální vyčerpání.....................Ptáte se proč to dělám? Pokud jste odpověď ještě nenašli, tak věřte, že ji najdete až překonáte jakoukoliv  výzvu, či až dosáhnete něčeho o čem si nejste jisti, že toho dosáhnete. Je to pocit, že žijete život a je to pocit radosti z něj. Děkuji všem co jste si na mě vzpomněli, byli jste tam v mysli se mnou a bez vás by to nešlo!! A velká gratulace a respekt mýmu tátovi, mému děvčeti, Márovi a Vítkovi
za úspěšně zvládnutý maratón v místních těžkých podmínkách.



video

video

video



video







There is only one situation when you need to worry…..it is when your life is in danger……and my life wasn`t in danger  (even sometimes I thought that I am going to dieJ so I was following the saying “no worries mate”
100 extremely hard miles are over, I am incredibly tired but incredibly happy. So let me tell you the story from the journey through Yukon wilderness.
I yoke myself to the sled, it is 10:30 am boooom…..everyone starts moving, someone with fear , someone with excitement and someone in deep concentration. I start running, not slow, but very soon I realize that this is not race for 10km and consider that slowing down is not bad idea. Sun is shining, temperature is comfortable -16°C and I am having fun.  First 40km passed very quickly and after 5 hours I was at the first check point. Everything was good and positive, but than I realized that I will have to run the marathon distance three more times…..thought that I quickly pushed away from my head. My nails on my toes starts to hurt little bit, “bit too early I thought.”  No time to waist so harness on and hurray to another 60km to north. Sun and his positive energy is slowly disappearing behind the horizon and dark, chilly Yukon night is taking over.  Monotonously step by step, dully staring to the head lamp beam in front of me I am moving forward. My legs are letting me know that they wouldn`t mind to stop and rest and I feel that my toes are delivering small liquid babies. I am bit surprised  that my mind is quite empty, no thoughts, no brain activity, because I thought that I would be thinking some deep thoughts while on such a lone journey.  It is just me, dark and wilderness. I am getting realy tired and I am slowly expecting another checkpoint, but nothing, nothing, nothing. I am going through my first big crisis, blisters are calling and muscles are on strike. I need to stop and change my socks, it is so nice to sit down, it is dark and incredibly quiet. After few minutes I am getting very cold so time to move again. It is getting hilly and I realize that I have got hiking poles on my sled. That will help and I feel little bit better, but that damn check point still nowhere. I start to doubt if I am on the right trail, not good for positive thinking. After 10 hours of solitude when I haven`t met anyone I finally reached the check point (small tent with stove inside – nice heat). When I took my shoes off, huge bloody blisters are staring at me. I pretend to don´t see them. I am in no rush, eating and drinking, it felt like 5 minutes but I spent there 50 minutes. Ok Jan, time to go, another 60 long kilometers.  I feel good again, positive and I am slowly running. It is again only me and no one else around. I need to pee so I stop, pee and look in front of me………………my head lamp shinning…….two pairs of eyes staring at me………………hmmm it looks like dogs………..but hold on……dogs in here?.......no way……….wolves….ou ou……….I am not bothering to finish my pee and quickly moving again. But soon I am tired again and my muscles are so sore. My feet spread in every direction, filling every empty space in my shoes. Hours and hours passed and I am getting very drowsy. I start to fall a sleep while walking which results in zig zaging and falls. I didn`t plan to sleep so I am trying to fight it. I begin to have hallucination………..In front of me I see a doll, when I come close to it it is just chunk of snow. And look, there is a white weasel with brown saddle staring at me, and again when I come close to it is is just chunk of snow. Enough, I can`t keep going like this so I decide to bivouac. There are many moose tracks and I don`t feel like sleep somewhere where moose are walking. I took out sleeping back and got in as I am, after 30 minutes I am awake and freezing so I quickly pack up and move. Get a bit of sleep was good decision, because I feel much better and I gain some energy. I am slowly running again. Another energy boost is that night is fading away and I can see first morning light. I am energized and happy again. The mountains are behind me and now long and never ending flats ahead. Another hours passed, tired again and I start to think that I have to be close to finish. I met a ski doo driver and he ask me how I am doing. I lied that I am well. He told me that I am not far from finish. Weeeeee, so it will be 5-7km to the finish., happy happy. One long straight stretch and behind the bend there must be finish……….10th long straight stretch and behind bend nothing…………..1000th fucking long straight stretch and still nothing. Mentally I am completely down, physically I am at the bottom. For last three hours I was expecting finish line and nothing. My feet are in agony and I resign for finish, because that god damn finish just doesn`t exist, disappear, gone. I am slowly moving forward. At the end of each long stretch I see house or human, but when I come closer it is just tree and another disappointment. For ski doo driver “not far” is incredibly far for me, it was 20km. My legs are crying. Finally I reach Braeburn lake and at the other side I see finish. Head down and two kilometers across frozen lake. Agony with happiness. And here we go, tough 160km is behind me and I am standing at Braeburn lodge, it is quite, no people around, no finish line, but I know for me it is over. I can`t describe my feelings by writing, pure happiness. Inside volunteers welcome me very warmly and they take care of me. I order a beer and huge burger. Once I sit down I can`t move anymore, my brain and body switched off.  I never seen such a big bloody blister, they got under my toe nails and so I am saying good bye to my nails. It was painful but incredible journey, full of experiences. When you are hours and hours just by yourself in the middle of wilderness you feel like you living the life and you enjoying every moment of it, you are part of the wilderness and that is why I am doing this. It hurts, it fights you, it tries to scare you, but it will get deep into your heart and leave incredible memories inside. Thank you Yukon.................you are larger than life!






3 comments:

  1. Masakr!!! Obdiv a gratulace k dokončení!!!

    ReplyDelete
  2. si ten nejbáječnější magor, co znám :) sem ráda, že už si v bezpečí...těšíme se na vás :*

    ReplyDelete

NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017