[Jan Francke][carousel][6]

Wednesday, May 30, 2018

Goralman - zemiaky u bratrů a sester

3:23 PM
Brambory na talíři mam docela rád, to ano. Ale bramboračka na závodech mi už zas tolik nechutná. Ne že bych se rval na závodech polívkou, ale buď je lepší být na bedně nebo až hlouběji pod ní, čili pátej a dále ať je to jasný. Na Goralmanovi to jasný bylo až do poslední chvíle.
Goralman je nádherný triatlonový počin na distancích 2km plavání, 83km silniční kolo a 21km terénní běh (díky převýšení spíše často chůze). Poprvé jsem okusil krásu slovenských Oravských Beskyd a jejich královny Babie hory 1725m.n.m. Na tuhle bábu jsem se hodně těšil. Jenže abych se jí dočkal, musel jsem kvůli tomu absolvovat ještě plavání a cyklistiku. No a taky šílenou sedmi hodinovou jízdu po českých silnicích, ale to by bylo na samostatnou esej.
Čili začalo to plaváním. Plaval jsem kraula. Jako vždycky. Ale díky pouhým pár ponorům zde u nás na jezeře se mi dobře neplavalo, dokonce se mi plavalo blbě. Blbě bylo i mému žaludku, který přes můj jícen posílal v pravidelných intervalech malé dávky krmiva pro oravské kapry. Často se mi to nestává, ale těšil jsem se až vylezu z vody. Z té jsem vylezl až na třetím místě.
Cyklistika byla mírně zvlněná s převýšením 800m, což mě vyjímečně dost těšilo. To proto, že třista naježděných kilometrů v nohách není moc na konání hrdinských činů. Na kole jsem tedy čekal nečekané. Šlapal jsem. Jelikož na semaforovou červenou se nejezdí ani na Goralmanovi, tak hned na prvních semaforech jsem měl možnost posvačit a pokecat se soupeři. Odpočinek neuškodil. Na druhých světlech už tolik času nebylo a pak už jsem musel jen šlapat. Ku mému překvapení, jsem se zas tolik nepropadl a ani jsem nezaznamenal výraznější krizi a tak jsem přijel do depa na čtvrtém místě se ztrátou asi 6ti minut.
Na běh jsem se těšil a již jsem vzrušen vzhlížel ku Babí hoře. Dmula se nad všechny hory okolní a už jsem se viděl na jejím (a mém) vrcholu. Nejdříve jsme ale museli zdolat Malou Babí horu. Kopec jako kráva. Ladně přecházím do chůze a zhruba v půlce Malý Báby se dostávám na třetí místo. Rychle získávám náskok a začínám pomýšlet na pozice předemnou. Jenže jsem zřejmě pomýšlel moc intenzivně a začínám se motat a přestávám vládnout svým silám. Tento pocit moc neznám a tak ho ignoruji. Při seběhu z Malý Báby jsem se vzpamatoval a zase skákal přes kameny jako laňka. A pak předemnou stála, ta nejvyšší a největší Bába ze všech v celých Beskydech. Padnul jsem ji do obětí, lezl ji po kamenech, řetězech a žebřících. Kozy jsem neviděl, jen bobky. Ze začátku jsme se objímali celkem mile, ale Bába se začala chovat jako krajta. Své objetí pomalu utahovala, utahovala až mě ždímala jako žíňku. Říkal jsem si “K..va co děláš, vždyť jsme k Tobě vzhlížel jako k bohyni” Nezájem, když jsem se dostal do její půlky tak ze mě vymáčkla uplně všechno a já měl problém udržet tempo polských turistů stoupajících nahoru. Motám se a nevládnu tělu. Naštěstí se stále dokážu smát. Nakonec mě na svůj vrchol pustí. Teď už je to jenom z kopce. Ohlížím se dolu pod sebe a nikde žádná známka závodníka za mnou. Pohoda, třetí místo to je nádhera, z kopce už mě nikdo nedoběhne. Tato myšlenka mě dodává docela energii a tak opět svižně sestupuji dolu. S Bábou se už nebavim a to byla chyba. Pár kilometrů před cílem na mě seslala blesk v podobě závodníka, který kolem mě proletěl takovou rychlostí, že jsem ani nestačil zareagovat. Nechápal jsem jak mohl tak rychle valit z kopce dolu v takovým kamenitým terénu, určitě v tom měla prsty Bába. A vše je najednou jinak. jsem na čtvrtým místě a už to taková pohoda není. Nakonec si ho donesu až do cíle, to čtvrté místo.
Ale což, bramboračku beru s chutí a hlavní je, že to byl docela intenzivní zážitek. S Babí horou jsem už zase kamarád a prý si spolu ještě zašpásujem, říkala. Už teď se těším na další slovenský oravský zážitek Oravaman.





Friday, February 16, 2018

Lipno Ice Marathon aneb český Yukon

1:17 PM
Bylo období v mém životě (a jistě ještě přijde), kdy jsem byl vášnivým surfařem, přesněji windsurfařem. Byl to spíše už fanatizmus než vášeň. Ale i přesto, jsem svůj český revír omezil pouze na jezero Máchovo. Jaká to škoda. Například do naší největší vodní plochy, Lipna, jsem palec nesmočil  ni jedinkrát. No a až nyní, jsem měl možnost palec smočit. A doufal jsem, že nesmočím. To proto, že je únor a po hladině  ne zcela zamrzlého Lipna jsem se pohyboval po svých. Důvodem byl unikátní počin Lipno Ice Marathon.

Tento závod si mě získal už tím, že se koná v únoru, po ledě, po sněhu a to mam rád. Navíc jak jsem posléze zjistil, tak atmosféra závodu je naprosto famoźní, žádná selanka či býčí hovínka, prostě správnej Lipenskej punk. No a co ještě víc, tak zimní Lipno má svoje magické kouzlo a já jsem si připadal jako na malém českém Yukonu. Když jsem si odmyslel tu civilizaci okolo, tak jsem byl daleko na severu. Takže ještě než jsem odstartoval, byl jsem již uspokojen.

Letos podmínky nebyly úplně yukonské a tak část trasy vedla po ledu a část po okolních polích a lesích, protože černá voda Lipna se na nás z mnoha míst koukala a teplota byla pouhých -1°C. V životě jsem samotnej maraton neběžel a tak jsem po startu vyběhl s tim, že až prostě nebudu moct, tak hold nebudu moct a budu muset asi zpomalit. Naštěstí jsem tento fakt, ku mému překvapení, musel řešit až zhruba 6km před cílem. Když jsem na čele závodu osiřel a nikdo za mnou, nikdo přede mnou, tak jsem se mohl věnovat fantazírování, to mi jde totiž hodně dobře. Takže jsem při pasážích po ledu přimhouřil oči a představil si, že běžim po Yukonu, v divočině a nikde nikdo. Tyto představy mi dodávali hodně energie a hlavně radosti. K tomu se přidala radost, že běžim první a byl jsem štastnej člověk. Když už to nešlo po ledu, tak terénní pasáže taky stály za to a byly velice příjemným zpestřením závodu. Organizátoři vědí čím povzbudit na občerstvovačce, na gely a tyčinky sere bílej tesák, ale vynikající slanej vývar stačil k tomu, aby člověk byl zas člověkem.  Všechno to tak nějak klapalo až podivně lehce a bezbolestně. Takže jsem jen čekal kdy to přijde. Přišlo to celkem rychle bez varování a poslední 3km po ledu bylo hodně bolavý a dlouhý. Naštěstí bylo na co koukat, protože okolo se proháněly yachty na ledu a tak jsem nakonec po dvou hodinách a pětapadesáti minutách stál za cílovou bránou. Šťastnej, že už nikam nemusim a že si můžu dát pivo. Nohy mě boleli jak čert a to byla známka, že to byl poctivej a drsnej zimní závod, který u nás nemá obdoby.

Musim vysmeknout poklonu pořadatelům za to, jak to dělají a že to dělají. A budu doufat, že v tomto duchu budou pokračovat. Pokračovat by nemohli bez dobrovolníků a záchranářů, kterým patří také obrovské díky. Stát tam několik hodin v mrazu a koukat se jak občas někdo proběhne to chce morál.

Pokud by jste si chtěli zkusit, jaký to hodně zhruba je na zimním Yukonu, tak se vydejte na Lipno an maratón. Pravda, vlci tam sice nejsou, ale divoký prase vás taky může potrápit. Propadnout se a omrznout tam můžete stejně. A polární záři? Tu uvidíte, když zůstanete až do večera a poveselíte se na after party. Pak už jen stačí vyjít ven a kochat se a nasávat ten mrazivej Lipenskej vzduch.

No a jestli si můžu na příště něco přát, tak alespoň -20°C, pak to bude dokonalé.
Díky



NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017