[Jan Francke][carousel][6]

Wednesday, October 17, 2018

Z Wintermana Windymanem

3:57 AM
Winterman Czech extreme triahlon je vskutku jedinečný dlouhý triatlon na naší rodné hroudě a má spoustu svých unikátností. Jednou může být to, že se koná v půlce října. Proto zřejmě získal název "Winter". I když při nynějším trendu počasí už to s tou zimou není až tak žhavý. Co je ale těžší, je to, že přichází podzim a s ním i hybernace a lenost. Nechuť trénovat a něco dělat se každým dnem zvyšuje a tak není vůbec lehké si udržet stav přijatelné fyzické kondice. Další specialitou Wintermana je jeho plavání. V půlce října skákat v půl šesté ráno do Labe a po tmě plavat devět kilometrů do Děčína se mnohým nejeví jako ideální raní aktivita. A v neposlední řadě to je závod s rodinnou a přátelskou atmosférou, kde závodníky často doprovází někdo z rodiny. Ne jinak tomu bylo u mě.

Letošní Winterman se jevil, že bude Summerman. Předpověď nám na nos věšela slunce a vysoké teploty, jenže zdání klame. Pravda jest, že zima nebyla, ale co bych dal za zimu místo větru. Slunce a jasná obloha sebou přitáhli silný vítr a ještě silnější jeho poryvy. Pofukovalo už ve dvě ráno, kdy jsme vstávali a to není dobré znamení. Jako milovník windsurfingu jsem větru příznivec, ale mimo vodní revír v sedle kola silně podráží mou psychiku.

Start proběhl skokem do Labe v půl šesté ráno devět kilometrů před Děčínem, kde bylo depo. Plavalo se po proudu, který zas tolik neproudil. Zřel jsem ze startovního pontónu na dvanácti stupňovou, temnou a potichu plynoucí hladinu Labe a snažil jsem si vzpomenout kdeže jsou ty mělčiny, kterým se mám vyhnout. Teoreticky jsem to měl nastudovaný a naivně se doma koukal na plavební mapu Labe, bylo to jasný jako facka. Bojky napravo, občas nějaká nalevo a mezi nimi plavební dráha, kde bylo potřeba plavat a držet se v nejsilnějším proudu. Jenže realita byla úplně někde jinde. Sice jsem po skoku do vody chytil ten správný proud a vyhnul se první mělčině, ale pak jsem plaval jak vorvaň a nechal se třikrát vyvrhnout na mělčinu. Musel jsem se sám sobě smát, jak jsem si jak blbec studoval, kde co je a pak v tý tmě jsem věděl úplný hovno, kde co je. Dokonce jsem ani nevěděl jestli jsem u pravý nebo levý bojky. Takže jsem byl třeba u levý, ale myslel jsem si, že jsem u pravý a místo do proudu jsem lezl skoro na břeh. Tak jsem se zmátl, že jsem místo zpět do proudu začal poskakovat po kamenech ještě blíže břehu. Kajak a první plavec mi zmizeli z dohledu a já jsem měl pocit, že neustále hledám ten správný proud, chvilku vpravo, chvilku vlevo. Když jsme se blížili Děčínu, tak začalo přibývat světel a pak najednou byli světla všude a to jsem teprve začal být zmatený jak lesní včela. Nevěděl jsem ani kam ta řeka vede a ani kam vedu své tempa já. Nakonec mě proud vyvrhl pod třetím Děčínským mostem, kde bylo depo. Ač jsem plavec tak jsem byl rád, že jsem na suchu.

Na břehu na mě čekal můj táta, který mi dělal support, čili podporu, až do samého cíle závodu. Na kole nás čekalo 180 km přes Česko-saské Švýcarsko a jeho okolí. Po rovině to moc není, ba naopak, pořád nahoru a dolu. Vítr dul již od prvních metrů a o zábavu bylo postaráno. Postaral se i o to, že z kopce místo odpočinku se muselo šlapat a tak to bylo nesmírně těžkých a hlavně nekonečných 180km. Snažil jsem se vyjít s větrem v přátelském duchu, vždy jsem jen sklopil hlavu a šlapal. Jenže s přibývajícími kilometry přátelský duch odcházel a poryv větru byl jak facka po který jsem si musel trošku sprostě zařvat. Čím víc jsem řval, tím víc facek jsem dostával. Cestou je nádherná příroda a většinou se stihnu i kochat, ale se sklopenou hlavou jsem se kochal maximálně asfaltem. Naštěstí přišlo posledních 15 km a krásné údolíčko přes Kytlice a tam jsem se uklidnil, zvedl hlavu, zvolnil a užíval si i okolí. V depu na Malevilu na mě čekala má žena a naše děti čímž se mi srovnala má psychická stránka. S nimi tam čekal i bratr můj, který se mnou poběží následující maratón na Ještěd.

Vybíháme na druhém místě se ztrátou asi třináct minut. Běžíme svižně a krásně to odsýpá. Běh po boku mého bratra se supportem mého táty je krásný zážitek. Krásný je i to, že na vedoucího závodníka jsme stáhli deset minut během patnácti kilometrů. Vypadá to nadějně a kdybych nebyl zadýchaný tak bych si i pískal. Jenže jako správnému asfaltovému srabovi mi záhy dochází šťáva.  Běh po asfaltu není můj šálek kávy a nejdéle jsem v kuse běžel max 15 km po tomto nepřátelském povrchu, proto jsem překvapen, že to není jen tak po něm běžet déle. Deset kilometrů trvá než se zase zmátožím. Už se nemůžu dočkat až začneme stoupat na Ještěd a poběžíme do kopce. Brácha mě neustále motivuje a tak se snažíme šoupat nohama rychleji než první závodník a čekáme jestli třeba nedostane krizi. Nedostal. Závěrečný kilometr již běžíme i s tátou přes Ještěd a do cíle na druhém místě, ač umístění je až druhořadé. Jsem zničenej, ale šťastnej, že se už nemusím hýbat. A hýbat se nebudu ještě hodně dlouho. To abych se na Aljašce v únoru hýbal se sáňkami zase jako Jura.



Díky tátovi, bráchovi a ženě za jejich podporu!!









Tuesday, September 4, 2018

Jánošík volume 3

1:29 PM
Ta valaška se mi loni tuze líbila, ale abych jejím oprávněným majitelem mohl být,  bylo zapotřebí Jánošíka vyhrát. To se mi loni nepodařilo takže letos znovu a lépe. Já a moje zbojnická parta jsme se tedy k našim skoro krajanům vydali již potřetí a s chutí.On to je totiž druh závodu na kterém vzniká závislost. Během závodu a zhruba dvacet minut po dokončení tvrdíte, že už nejedete, ale do hodiny člověk většinou změní názor.

Pro neznalé situace je Jánošík extrémní dlouhý triatlon na tratích 3,8km noční plavání, 184km silniční cyklistika s převýšením 2600m a 42km horský běh s nádherným převýšením 3200m. Řadí se do světové série extrémních triatlonů a dokonce jediný člověk, který  závodil na všech závodech této světové série řekl, že Jánošík je zdaleka nejtěžší. Myslel jsem si to. No a v neposlední řadě to jest ideální triatlon pro rodiny s dětmi. Start je totiž ve dvanáct večer, takže navečer uložíte děti ke spánku, políbíte případně pomilujete ženu a odcházíte na závody. A pokud budete dostatečně rychlý, můžete už s rodinou poobědvat.

Začátek letošního Jánošíka začal netradičně málem koncem. Na start do Námestova se jede zhruba hodinu a čtvrt autem. My jsme v deset večer v poklidu vyrazili a měli jsme to tak akorát bez rezervy. Ale můj speciální talent na nečekané zážitky na sebe nedal dlouho čekat. Netrvalo totiž dlouho a už nás červeně blikající pendrek slovenského policisty směroval ke krajnici. Výrazně jsem se opotil a začalo se mi chtít kakat. Myšlenka na mou peněženku s doklady, kterou jsem si přesně vizualizoval v pokoji na parapetu, byla ihned vytažena z propadliště zapomnění. Navíc tradiční slovenská vesnice bývá dlouhá jak týden a člověk se lehce zapomene, že je ve vesnici a popustí uzdu plynu. To mi bylo taky jasné, že jsem se trochu zamyslel. Takže otázce policisty proč mě zastavil jsem vyhověl správnou odpovědí, jel jsem v obci 67km/h. Požadavku vaše doklady prosím jsem už vyhovět nemohl. V duchu jsem stresoval, že letos je s Jánošíkem konec. Začalo vysvětlování. Ale vysvětlujte si v půl jedenáctý večer, že jedete na závody a že startujete ve dvanáct večer. Hned jsem dostal dýchnout. Když zjistil, že nejsem nalitej a asi opravdu jedu na závody, změnil se ze zlého policisty na hodného. Z původních 50eur jsem dostal 20eur a stačilo se vyměnit za volantem se zbojníkem Ábou, hlavním vodičem výpravy.

Na start jsme přijeli patnáct minut před startovním výstřelem. Mezi závodníky začala kolovat fáma, že jsem se asi zase posral jako první ročník. Vše jsme v rychlosti stihli a já se ve dvanáct večer vydal vstříc temné hladině Oravské přehrady. Na plavání jsem se těšil. Je to krásný pocit když kloužete po hladině, pod vámi temno, v dálce světla města a kdesi před vámi světla bójí. Jak je tma tak se vám zvýší citlivost ostatních vjemů a občas to je i trošku adrenalin. Vzhledem k tomu, že jsem plaval první tak jsem často vyplašil nějakou rybu u hladiny, to se pak z kapříka stává dravá dvoumetrová potvora. A nebo když naplavete do úseku mohutných a houževnatých řas, které vám omotávají ruce i nohy a hladí vás po obličeji, je to zábava. Bavil jsem se dobře a hlavně rychle. Z vody jsem vylézal na prvním místě s velkým náskokem.

Cyklistika se jede převážně v noci a je to tradičně má slaboučká disciplína. Vím to už dlouhou dobu a tak jsem najezdil o několik stovek kilometrů víc než normálně. Nečekal jsem zázraky a stále jsem čekal, kdy mě někdo předjede. Kupodivu se mi jelo nádherně. Se svým zbojnickým týmem jsme se vídali zhruba každou hodinu a půl, kdy mě napojili kávičkou, colou a pivem a nasytili houskou či banánem. V mezičasech občerstvení to bylo opět lehce magické. Prořezáváte tmu kuželem čelovky, je ticho, nikde nikdo, prostě radost. Radost byla o to větší, že jsem se stále nacházel na čele závodu a už začínalo svítat. Překvapuji sám sebe a divím se, že při dané rychlosti stále nepřichází krize. Ta přijde až posledních 12km a stojí za to. Do teď nevím, jestli je možné, že mi přes cestu přeběhli dva losi. Krize stojí za to, ale přišla až ke konci a do depa přijíždím první s náskokem pěti minut.

Jánošíkův běh je ten nejhezčí maratón co jsem kdy šel a zároveň ten nejbrutálnější. Těšil jsem se velice. Podmínkou závodu je, aby s vámi po celou dobu maratonu běžel supporter, v mém případě zbojník Matěj. Každý si v batůžku nese povinnou výbavu do hor na následujících šest až deset hodin. Matěj jako správný vodič rozepsal mezičasy běhu, aby jsme běželi za šest hodin. Těch jsme se drželi jak hovno košile a vše plnili přesně na vteřiny. Schody, skály, řetězy, hop šup skok, vyhnout se turistovi a letos i výhledy. Za ty výhledy jsem později už tak vděčný nebyl, když jsem viděl kam až musíme doběhnout. Ale vše je jak být má. Políbí mě celkem těžká, ale krátká krize, kdy se mi chce spát a nechce se mi jít. Ještě na 28km při výstupu na Velký Rozsutec jsme v čele, ale pak se právě sám Velký Rozsutec rozzuří a uvrhne hroznou kletbu na Matěje. Ta kletba je v podobě krize, ze které se dá jen těžko dostat. Matěj je neuvěřitelný zbojník a tak i když vím, že je úplně v řiti, stále bojuje a snaží se. Na zádech má batoh a pod batohem kůži a pod tu kůži má tříštivou zlomeninu lopatky. Divím se, že tu lopatku už nemá roztříštěnou po celých zádech na drobný kusy. Je to borec. V duchu si přeji ať mi nepředvede své vrcholné číslo v podobě ztráty vědomí, ale zvládá to obstojně. Juraj, budoucí Jánošík, nás velice rychle předejde a my se už můžeme kochat výhledy na krásnou krajinu, která kdysi byla i naším domovem. Za námi je velká díra a my nemusíme spěchat. Posedíme, pokocháme, popijeme a radostně do cíle přibíháme na druhém místě. Celá ta sranda trvala čtrnáct hodin a dvě minuty, o hodinu a půl rychleji než minule. Valašku jsem sice nezískal, ale není všem Jánošíkům konec, tak za rok zase znovu.

Bez zbojnického týmu bych byl v řiti a tak děkuji Matějovi, Albertovi a Marušce za jejich služby a starost o mě, výsledek nebyl můj, ale náš. Děkuji své ženě, že mě žene a trpělivě to se mnou zvládá.

Další zastávka Winterman Czech extreme triathlon.




NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017