[Jan Francke][carousel][6]

Friday, December 8, 2017

Ještě jdu do Ještědu

3:05 AM
Každý literární produkt musí člověku v hlavě zrát jako zraje víno v sudu. Mé zážitky, nejen z Yukonu, se třeba nachází ve fázi burčáku, ale z toho chci mít spíše archív a tak to ještě chvilku potrvá než bude možno degustovat. Jsou ovšem zážitky, které v hlavě zrát nemusí, takový hroznový džusíky a tím byl i můj nedávný nektar na Ještědu.
Mam v oblibě zimní radovánky, třeba tahat sáňky zmrzlou divočinou, zkoulovat se v mínus čtyřiceti, chodit po tenkém ledě a podobné. Třeba Ještěd Winter Skyrace. O sky runningu jsem už něco slyšel a díky mým znalostem angličtiny usuzuji, že se spíše běhá směrem k obloze než k horizontu či k zemi. Na tomto závodě se běží buď k obloze a nebo k zemi, párkrát jsem měl i možnost se k té zemi podívat blížeji.
Podmínky byli ideální. Byl sníh, to jsem dokázal určit, teplotu jsem pocitově určil na nulu a tak jsem si radši oblékl bavlněné tričko mého dědy ze Sokola aby na Ještědu mohl jsem zastavit a pokochat se bez toho aniž bych mrzl. Trasa měřila 21km a během ní jsme měli unikátní možnost se podívat na Ještěd 2,5 krát. Hned od startu se běží pod lany lanovky na Ještěd, běh ovšem brzy střídá chůze a i ta je velice nepříjemná. Jsem člověk vytrvalý a trvá mi někdy i několik dní než se rozhýbu, proto se už po pár stech metrech ocitám v nekomfortní zóně, ze které se už nedostanu. Netrvá dlouho a už cítím spálené průdušky. Ne že bych cestou potahoval ubalený konopný svitek, ale mé hluboké hrdelní nádechy studeného vzduchu činí své.
Bylo by nudné popisovat detailní průběh závodu a jak jsem se cítil. Nicméně bych vypíchl pár zážitků. Třeba jsem si z nostalgie vzal boty s hřebama co jsem měl na Yukonu. Pravda, krásně na ledu drželi, ale byli o tři čísla vetší a noha mi opuchá zhruba po pěti hodinách chůze. Takže jsem si připadal jak lachtan a nebylo kilometru kdy bych si nešlápl na kotník. Naštěstí díky mé plavecké minulosti mam kotníky velice flexibilní a tyto kotníkové došlapy zvládám většinou bez následků. Díky botám jsem si i párkrát prostudoval strukturu sněhu.
Nebo krásný zážitek když jsme stoupali na Ještěd po kamenném poli a nahoře se dralo slunce z mlhy a oparu, nešlo se neotočit a nepokochat se. Ani se mi nechtělo dolu abych mohl zase jít nahoru.
Při posledním výstupu na Ještěd mou hlavu naprosto pohltí vizuální pravzpomínka na bílou igelitovou tašku, na níž je jednoduchou kresbou vyobrazen černý panáček s nákupní taškou a pod ním nápis „ještě jdu do Ještědu“ čili hodně bývalého obchoďáku v Liberci. Ještě jdu do Ještědu, ještě jdu do Ještědu si neustále opakuji a musím se tomu smát. Jenže v půlce Ještědu už moc nejdu a humor je fuč. Začnou se mi klepat nožičky a sotva se plazím, občas musím i nenápadně zastavit a pustit závodníky za mnou přede mně. Dostávám opravdu solidní krizi a jsem velice rád, když se ocitnu na vrcholu Ještědu. Zde má u mě Honza Dušánek, mozek toho závodu, asi největší plus ze všech. Těch plusů je hodně, je to opravdu fajn zážitkový závod, ale to když jsem konečně udělal poslední krok a ocitl se na vrcholu Ještědu a zároveň na dně mě a holky na občerstvovačce se mě zeptali jestli nechci rum, tak mi spadla brada a rozsvítili se očka. Chtěl jsem. Měl jsem velkou žízeň i hlad a byl jsem zvědav co se stane. Holky nalili do kalíšku a tím jsem záhy zahnal žízeň. Ještě větším překvapením bylo jak lahodný rum to byl. Opravdu potěšil, jak Honza, holky tak rum.

Život je fajn a já si kloužu z Ještědu jak pírko co zvolna padá k zemi. Cítím jak mé žíly a tepny otevřeli své brány a můj stav se lepší natolik, že kdybych neměl hlad, tak by se mi ani do cíle nechtělo. Nejradši bych za sebe zahákl saně a šel někam hodně daleko…….Ale to si nechám na jindy.



Tuesday, September 19, 2017

Jánošík a zbojníci

2:30 AM
Jánošík mi ležel v žaludku už od mého prvního pokusu stát se zbojníkem. Ten pokus jsem doslova a do písmene, s prominutím, prosral. Několik hodin před startem, se ze závodní návštěvy toalety, vyklubalo celonoční okupování záchodové mísy, kde jsem střídal polohu v sedě a v kleče. To byl Jánošík 2016.


Rok se s rokem sešel a naše zbojnická parta vyrazila směr Malá Fatra dokončit nedokončené. Jánošík byl nejen príma zbojník, ale je to taky príma extrémní dlouhý triatlon, který má centrum v rodišti tohoto hrdiny v Terchové. Plavání 3,8km+180km na kole + 42km běhu. Letos jsem záměrně před startem vynechal halušky s bryndzou, ve strachu z opakování se mého výkonu na záchodě. Ten se naštěstí neopakoval a já se mohl v klidu připravovat na noční start.


Start je na Oravské přehradě a je v zajímavou plaveckou hodinu, tedy v 00:00 z pátka na sobotu. Biorytmus je nastaven a tak pokus o odpolední spánek úplně nevyšel. Za to když udeřila devátá hodina večerní a já se válel na posteli, tak poslední co se mi chtělo dělat, je skákat někam do vody a plavat. Venku hustě lilo, vítr dul a teplo nebylo. Přikrýt se peřinou a vykašlat se na to. To se mi chtělo.


Zbytek zbojnického týmu se pomalu dere z kutlochů a plni elánu nasedáme do auta a jedeme hodinu k Oravské přehradě do Námestova. Bohatým brát, chudým dávat. No to ani ne. Ale když přijíždíme do Námestova na místo činu, nestačíme se divit. Čekali jsme mrtvé a tiché město, ale na parkovišti nemůžeme ani zaparkovat, venku duní tóny diskotéky a všude kolem nás korzují bílá trička, rtěnky, gely, hormony. Mezi tímto davem občas proběhne blázen v neoprénu. Co si mysleli návštěvníci diskotéky o novém neoprénovém tanečním modelu nevím.


00:00. Omotáni bójkou se světlem se vrháme do tmavých vod Oravské přehrady. Ta byla milostiva teplotou a tak to byl zážitek spíše příjemný. Je to velice zajímavý pocit plavat po tmě. Bojky, na které jsme plavali, byli dobře osvětleny a tak jsem ani nebloudil tmou po Oravské přehradě. Pohupoval jsem se po hladině a čekal až uplavu 3,8km. Nikam jsem extra nespěchal, poniváč jsem tajně nastupoval do závodu s podezřením na Boreliózu a tak jsem šetřil tlukot srdce. Plavání je v dlouhém triatlonu diskriminovaná menšina a naprosto zanedbatelná část a já tak po 50ti minutách vylézal z vody. Kupodivu jsem vylézal na prvním místě s náskokem pěti minut.


Je jedna hodina ráno a já vyrážim na 180km dlouhou projížďku po Malé Fatře. V mém podání to byla opravdu projížďka, vzhledem k tomu, že jsem na silničním kole neseděl několik měsíců a kilometrů mám hanebně málo. Ale což, stejně je to v hlavě. V hlavě jsou i zuby. A ty mě velice intenzivně začnou bolet hned po prvním kilometru. Pak si naštěstí dají říct a já už se můžu kochat noční Fatrou. Pršet přestalo a je deset stupňů. Má čelovka na helmě vrhá mdlý kužel světla a tak občas mapuji slovenské silniční výmoly. Ona by svítila daleko víc, ale jsem šetřílek a měl jsem strach, že se brzy vybijí baterky. Pomalu mě začínají rychle předjíždět ostatní závodníci. Ale nenechám se nervovat a šlapu si svoje zbojnický tempo. Většina závodníků využívá doprovodný vůz jako osvětlení, které jede za nimi, a jako okamžitou pomoc. Jenže Jánošík byl pořádnej zbojník co se nebál vlka nic a tím se řídím i já. Proto jsme domluveni s mým zbojnickým týmem v doprovodném voze, že bude na mě čekat zhruba každých 30km. Moc mi to nejede, odháním krize, ale relativně to ubíhá. Občas zaprší, občas je mlha a zima je pořád. Na 100km si dávám škvarky, chleba se sádlem, vývar a pivo. Začíná svítat a tak si říkám, jak už to bude pohoda. Jenže netrvá to dlouho a na mě padne krize jako kráva. A aby toho nebylo málo, tak se Malá Fatra zvedne jako velká holka a já mam problém se dostat na vrchol (kopce). Dolu z kopce svěsím nohy a pod kopcem se potkávám se zbytkem našeho týmu. Sedám si do auta, něco jim a něco piju. Nikam se mi už nechce. Naštěstí mě zbojníci opět nabudí do pohybu a já se po osmi hodinách dostávám do Terchové v relativně dobrém stavu. Tam už na mě čekal zbojník Matěj, můj parťák na běh a vyrážíme spolu na 42km s převýšením 3km. Konečně normální sport. Miluju hory a běhání v nich a tak se na běh těším. Trasa nás čeká sakra náročná a velká část se ani nedá běžet, o to lepší. Vyrážíme na 17.místě.
Upalujeme po skalách a kopcích kde kdysi skákal sám velký Jánošík. Vybral si sakra pěkný kraj a mě tento kraj nabíjí energií. Proto se posouváme stále kupředu. Mlha houstne a výhledy jsou nulové. Když se nějakou tu hodinu drápeme na Velky Rozsutec tak si ty výhledy jen představuji. Nádhera. Občerstvovačky jsou ve slovenském stylu a to mě sedí, takže na každé z nich do sebe cpu škvarky, slaninu, banán a zapíjim pivem. Na poslední občerstvovačce se dovídáme, že na třetí místo nám chybí cca 20minut. 7km do cíle a tak startujeme turbo motory a krájíme kopce a mlhu před námi. Kousek před cílem zakrojíme i závodníky na třetím místě. A tak po necelých šesti a půl hodině běhu protneme mlhu jako Rákosníček pod cílovým obloukem. Celý výlet trval 15hodin 25 minut.


Bez zbojníků by byl Jánošík v prdeli a já bych bez svých zbojníků byl na tom úplně stejně. Takže díky Matějovi Jakoubkovi za jeho neskutečné schopnosti být správným parťákem a za jeho připravenost. Díky Víťovi Hájkovi a Albertovi Hofferovi za řidičské schopnosti a správnou punkovou podporu, za foto dokumentaci a trpělivost. Díky jediné zbojnici Hosťe a zbojníkovi juniorovi za to, že jsme se zbojníky stát mohli.


A jelikož je tento kraj návykový, tak zase příští rok při boji o Jánošíkovu valašku naviděnou.

                     


NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017