[Jan Francke][carousel][6]

Sunday, March 17, 2019

Děj čtvrtý - lysohlávka?

4:24 PM
Finger lake check point, 208km, 1:00 ráno. Když jsem přišel do stanu, tak jsem se jak blbec snažil být maximálně potichu, abych nedělal rámus, nesvítil čelovkou a nebudil spící závodníky. Teď tu ležím necelou hodinu a konečně usínám, když v tom se začne balit jeden závodník a jako na povel se zvedne snad zbytek spících ve stanu a balí se taky. A balí se hodně nahlas. Lituji toho, že jsem bral ohledy, když jsem přišel. Vyvrcholí to tři německy hovořící závodníci, kteří si v klidu a dost hlasitě diskutují jako kdyby byli na pivu. A zrovna ještě tím tvrdým jazykem, který postrádá něžného slova. Držím hubu, ale vaří se ve mě krev a v duchu jim dávám výrazná pohlavní jména. Když nastane klid, tak tomu dávám ještě dvě hodiny a vstávám.

Na tento check point jsme si mohli poslat balíček s jídlem. Jenže já jsem snědl zhruba polovinu toho co vezu od startu. Jak amatérské. Pak si nemůžu stěžovat na těžké sáně. Doufám, že se jednou naučím si spočítat kolik toho opravdu potřebuji. Pravda, kdybych byl nucen trčet někde v divočině několik dní, hlady bych netrpěl a ještě bych se mohl podělit s ostatními. Takže z balíčku vybírám jen co lahodí mému jazyku a zbytek nechávám k dispozici buď pro ostatní či pro domácí.

Kolem páté ráno vykračuji vlhkou botou opět blíže k cíli. Když černá tma začne vyklízet své pozice, začnou se kolem mě rýsovat nádherné štíty hor. Vidina světla, hor a slunce mi dodává energii. Jenže nic netrvá věčně a speciálně tady to je jak na horské dráze. Kolem osmé ráno na mě začne padat první vážná spánková krize. Tu poznám tak, že přestávám vnímat okolí, výrazně zpomalím, začínají se mi zdát sny, motám se a myslím si, že to třeba za chvíli překonám. Z krize mě vytrhne zajímavý nález. Nejdřív jsem myslel, že mám vidiny, ale na zemi přede mnou ležela houbička, co vypadala jako lysohlávka. Zvedl jsem ji, zkoumal a tento vjem mě donutil se zamyslet a spánek byl na chvíli pryč. Vytvářel jsem teorie o jejím původu. Zda-li zde vyrostla před zimou, zmrzla a teď ji nějaký zvíře vyhrabalo. Či vyrostla na stromě na mechu, zmrzla a spadla. A nebo si sebou veze lysohlávky někdo ze závodníků? No pár huličů tu je, tak proč ne? Napadne mě, jestli bych ji neměl sníst abych se trochu probudil. Ale pokládám ji zpět na své místo, aby i ti další za mnou měli nad čím polemizovat. Neuběhne ani hodina a spánek je tu zase. Naštěstí se blíží desátá hodina a tak je čas na satelitní telefon a na hovor s mou milovanou. To mě jistě probudí. Za nedlouho mě rozveselí i závodník, kterého dojdu. Snaží se rozdělat oheň, ale nejde mu otevřít láhev s benzínem. Zuří a háže ji daleko do sněhu. Nabídnu mu, že to zkusím otevřít. Láhev chytnu a celkem lehce ji otevřu. Tenhle amík je zvláštní člověk. Později se dozvím, že když ho za několik hodin míjel další závodník, tak ležel uprostřed trailu a regulérně bulel, že už dál nejde.

Cesta začíná být velice pestrá, a tak spánek nemá šanci. Při jednom sestupu k řece je kopec tak strmý a ledovatý, že si chvilku nevím rady. Nakonec si sedám na zadek a doufám, že to projde. Ze začátku dobrý, ale pak se do mě opřou sáně a přebírají kontrolu nad pohybem. Vyvázl jsem bez újmy. Hned poté následuje přechod ne úplně zamrzlé řeky. Někdo přede mnou se to pokoušel obejít sněhem, ale to je chyba a solidně se bořil i do vody. Led vypadá docela tvrdě, a tak to zkouším bez návleků. jenže hned druhý krok se bořím i já. Naštěstí jsem s tím trochu počítal a tak jsem si namočil jen půlku boty. Vracím se a beru si návleky. Jdu znovu a děsím se. Po pár krocích se bořím do vody do půli lýtek a pár centimetrů návleku kouká nad vodu. Jestli další krok bude o něco hlubší, mám zaděláno na průšvih. Opět naštěstí to už hlubší není. Hned za řekou mě čeká brutální stoupání, kde sotva táhnu sáně.

Krajina kolem je maximálně kochací, slunce svítí a hory jsou vysoký a tak mě to baví. Kolem třetí odpoledne se zase potácím na hranici solidní krize, když v tom se přede mnou objeví skůtrař. Ještě než úplně zastaví tak vytahuje flašku a rovnou mi ji podává. Pak mě pozdraví. Bez váhání flašku beru a dopřeji si kvalitní dva hlty. Když už tu mam padnout tak veselej. Je to taková sladká whiskey, či spíš takovej levnej americkej tuzemák. Ale dělá divy. Bleskurychle rozšíří cévy a nejen ty. Hodinku to funguje a já si prozpěvuji, kochám se a je mi fajn. Jenže si začnu myslet, že už jsem na dalším check pointu Puntilla lake, a tak se podívám na gps a zjišťuji, že to mám ještě 16km. To mě zdrcuje a účinky Fireballu, toho americkýho tuzemáku, jsou hned pryč. Když se u nás jdete projít, tak 4km za hodinu dáte i pozadu a s přestávkou. Jenže tady se člověk musí docela smekat, aby dal 4km za hodinu a tak mě čekají ještě minimálně čtyři hodiny chůze. Fuj ble.

Po dvou hodinách musím dát pauzu, protože jsem úplně zničenej. Naštěstí hory okolo mě, mě baví a vždy nabijí alespoň trochou energie. Kolem šesté večer vidím konečně první srub check pointu na Puntilla lake. Zde je i cíl té nejkratší trasy na 240km. Ve srubu je přijatelně teplo, jsou zde nějaký konzervovaný produkt k jídlu a hlavně tu je volná postel. Rychle si ji zaberu, suším věci abych je neměl moc suchý tak se celej zleju špatně zavřenou termoskou. Mám to úplně všude. Jdu konečně navštívit tzv. outhouse. Anglicky to pojmenovali docela vznešeně. My Češi jsme to pojmenovali trefně - tzv. kadibudka. V tomto je čeština jedinečná. Je čas jít spát, konečně to vypadá na kvalitní spánek.






Thursday, March 14, 2019

Děj třetí - Kolik má minuta hodin?

1:14 AM
Je zhruba půl desátý večer, ležím ve srubu a snažím se kvalitně na chvíli usnout. Místo toho nekvalitně přemýšlím, jak je to tělo podivný. Když má možnost spát v teple a bezpečí, tak místo okamžitého upadnutí do mdlob se člověku v hlavě honí spousta věcí a svůj čas na spánek promrhává myšlenkovým polospánkem. Nakonec zřejmě usnu i tvrdě, poniváč mě probudí docela tvrdej sen a hlavně zjišťuji, že jsem zaspal alarm o půl hodiny. Neobratně vstávám a rychle si stoupnu. To jsem dělat neměl. Nohy nebyly připravený, že si na ně stoupnu, a tak jsem se podlomil jak narozený tele. Musel jsem to chvilku rozsedět a pak až opatrně se postavit. Nohy mě boleli jak čert a chodidlům jsem musel věnovat speciální péči. Věděl jsem, že tento stav ještě tak minimálně den potrvá. Dávám si kávu, doplňuji vodu a v jedenáct večer vyrážím zpět na řeku Yentnu prorážet kuželem čelovky černou a tajemnou aljašskou tmu. Pohyb za tmy je vždy výrazně náročnější než přes den, či alespoň v mém případě. A tak netrvá dlouho a na mě po dvou hodinách padne první solidní krize. Spánek se nenápadně vkrádá do mého fungování a já si začínám všímat, že přestávám vnímat a pamatovat si kudy jdu. K tomu se dost nápadně začne do mého žaludku vkrádat hlad. Zastavuji, sedám na saně, připravuji si sušenou expediční stravu, popíjím kávu z termosky a zakusuji to čokoládou. Teplota se motá kolem -30°C a tak to není žádná velká pohoda. Navíc v tak hlubokém sedu mi hluboce zatuhnou nohy. Vstát a rozejít se je pokaždé těžší a těžší. Zima mě zvedá ze saní a je to to jediné rozumné co zde mohu dělat, jít kupředu.

Na další check point Skwentna to není daleko, ale na Aljašce je všechno daleko, i když je to za rohem. Naštěstí po půl hodině začne působit přijatá strava a káva. Dočasně ožívám a následující dvě hodiny to utíká velice dobře. Posledních 6km už to zas až tak pozitivní není, ale Skwentna už je blízko a tak tam kolem třetí ráno dorazím. Skwentna roadhouse je něco podobného jako Yentna. Původně jsem se moc nechtěl zdržovat, ale nakonec jsem podlehl volání tepla a možnosti si opět usušit boty. Boty jsou naprosto stěžejní součást vybavení. Na nich závisí veškerý můj pohyb,  a tak není nad suchou botu. Dobu sušení vyplním požíváním jídla, koukáním do zdi a nakonec pokusem o spánek. Pokojný spánek v pokoji s postelí je však opět stav nedosažený, neb vedro a chrápající osazenstvo se stává klasikou check pointů. Pravda je, že usnu hned díky totální únavě, ale dlouho to netrvá a ani mě nemusí budit alarm. Další pravda je, že ač jsem alarm měl zatím vždy nařízen, tak jsem ho ani jednou neslyšel. Nicméně každá minuta odpočinku se počítá.

Před osmou ranní vyrážím na další check point Finger lake, cca 65km. Za velice pozitivní uznávám fakt, že jsme konečně sešli z řeky a krajina se začíná vlnit. A hlavně to, že se konečně přiblížily hory a již vypadají, že jsou relativně blízko. Tedy blízko na aljašské poměry. Počasí je opět slunné a nabízí krásné kochací pohledy, kterých si ve stavech euforických užívám. Bohužel těchto stavů s postupem času ubývá. Kazí mi je především má chodidla, která gradují svůj protest a k nim se přidává i achilovka, která vrže jak starý dveře. Nejde se mi vůbec dobře a ač kopce miluji, tak teď mám pocit, že mám na spodku saní šmirgl papír. Minuta je jak hodina a hodina je jak den a den nemá konce. Když se dostanu na jezero Shell lake, kde jedna čiperná důchodkyně v požehnaném věku provozuje hospodu, musím zde zastavit. Ač většina závodníků nezastavuje, protože od Skwentna to je “pouhých” 30km, tak mě je úplně jedno kolik jsem teprve ušel a jestli se propadnu na desátý nebo dvacátý místo. Navíc tady je lepší počítat čas a ne kilometry, protože ty nikdy neubíhají dle představ. Mam za sebou šest hodin a tak se nestydím si odskočit. Priorita je ošetřit chodidla a achilovku. A když už jsem teda v tý hospodě, tak proč si u toho ošetřování nedat pivo a kus žvance. Ošetřování zakončím polknutím prášku příbuznému růžovému prášku, nicméně násobně silnějšímu než jeho růžový bratr. Toto dělám nerad a pouze v krajních situacích. Tuto s chodidly a achilovkou jsem vyhodnotil jako krajní a tak polykám. Funguje to. Po hodině se mi začíná jít dostatečně dobře. V dálce začnu vidět pohybující se tečku. Po hodině se přiblížím a jsem zklamán. Myslel jsem, že jsem došel někoho přede mnou, ale došel jsem někoho, kdo jsem myslel, že je za mnou. Je to Japončík. Chodí neuvěřitelně pomalu, ale nestaví a jde pořád. Ty asiati to mají zřejmě v krvi. Přemýšlím jestli dokáží za chůze nějak meditovat, či co vlastně dělají, že to tak snášejí. Já jsem to taky několikrát zkoušel se dostat do stavu jakési meditace, ale zaprvé nevím jak se to vlastně dělá a zadruhé, když jsem na kaši tak jsem na kaši a poslední na co mám chuť je meditovat. Takže už po několikáté předcházím Japončíka. Zřejmě asi zrovna medituje, protože vůbec nevnímá, že ho předcházím. Nastal podvečer a opět se nořím do černé tmy, která se vkrádá i do vaší duše.

Jestli něco zpět doma v Čechách plyne rychle, tak je to čas. Zde je tomu naprostý opak. Dal jsem si zákaz se koukat na hodinky. Když už jsem měl opravdu velké nutkání se podívat,, tak jsem si myslel, že mám za sebou minimálně čtyři hodiny. Spíš jsem si v duchu říkal, že by to možná mohlo být i více. Sedám na saně abych si dopřál pauzu na jídlo. Slavnostně odhrnuji rukáv péřovky abych se podíval kolik je. Vyhrknou mi slzy do očí. Ano, je přesně o dvě hodiny méně než jsem si myslel. Místo čtyř hodin šlapu pouze dvě. Naštěstí mě psychika podrží a tento fakt následně akceptuji s úsměvem a klidnou hlavou. Dávám kávičku. Chodidla mi splaskla a už tolik nepálí. Po dalších dvou hodinách chůze je tu další krize. Loudám se a nohy mi šmajdaj, naštěstí pořád dopředu. Zhruba ve dvanáct večer se dostávám na Finger lake. Je zde postaven stan a v něm stejná zima jako venku. Když vlezu dovnitř tak marně hledám místo podél stěn kam bych si mohl lehnout. Všude závodníci. Lehám si tedy doprostřed před vchod. Skvělý místo. Je poctivá zima, jelikož jsme na jezeře. Jeden závodník chrápe, druhej mlaská, třetí vzdychá a tomu co ležím u nohou šíleně smrděj nohy. Dobrou noc….





NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017