[Jan Francke][carousel][6]

Wednesday, October 16, 2019

Winterman 2019

2:31 AM
Když jsem se týden před startem Wintermana potuloval po krkonošských hřebenech, zastavil jsem u pramene Labe, a vyčůral se do něj. U toho jsem žasl nad tím, jak malý potůček, se při sestupu z kopců, promění v mohutnou řeku, a za necelých 1100 km doteče do Severního moře.
 Teď nad tím potůčkem, co se proměnil v řeku, stojím, je minuta do startu a mě napadá, jestli ty moje čůranky jsou už v moři nebo pode mnou.  Černá hladina Labe rychle spěchá směrem k Děčínu a za pár desítek vteřin už mě spolkne a ponese s sebou. 
Je 5:30 ráno a první lajna závodníků letí po odrazu z pontonu vzduchem, než jim vyrazí dech dvanácti stupňová voda Labe. Myslel jsem, že skočím šipku, ale ponořit nejprve hlavu do chladných vod se mi zdá nerozumné a tak skáču na jistotu po nohách. Odstartoval pátý ročník extrémního triatlonu Winterman. 
Do Děčína, kde je depo, to je zhruba 9 km po proudu. Voda teče mocně a tak to není rychlost plavecká, ale téměř běžecká. Poučen z minula vím, že nesmím ztratit kajak, který jede před prvním plavcem. Hned od startu se za něj pověsím a nemusím řešit ideální proud a říční plechové bójky, do kterých to v této rychlosti napálit je nepříjemný, řekl bych až šokující, zážitek. Ujímám se tedy vedení, a nastává tmavá plavba Labem. Tma zbystřuje smysly a mě zrovna zbystřuje ten čichový, takže cítím vyprané prádlo kajakáře mísící se s pachem odpadních vod. Loni voda netekla a plavba to byla nekonečná. Nyní, když míjím bóji, tak ji vidím na jeden nádech a pak zmizí v černu. Plavu si v domnění, že mám již dostatečný náskok na soupeře, když v tom mě vyděsí zcela nečekaně červená blikačka plavající podél mě. Nebyla to jen blikačka, ale patřil k ní i člověk, závodník. To mě rozhodilo, páč jsem si začal myslet, že plavu pomalu a moji hůře plavající kamarádi, mě dohnali. Panicky zrychluji a zase se ujímám místa za kajakem. Ale nemohu ho setřást, a když se konečně objeví světla Děčína, tak ztrácím své místo a kajak se mi vzdaluje. Naštěstí podplaváváme první most a to znamená, že jsme již blízko depu. Zkouším plavat co nejdéle v proudu a riskuji, že mě proud nepustí včas ku břehu, což by znamenalo kompletní nechtěnou prohlídku Děčína z hladiny Labe. Nicméně Labe mi dá zelenou a nechá mě vystoupit. V depu zjišťuji, že onen plavec byl ze štafety a tudíž se nemusím nervovat. Jenže neuplynula ani minuta a nervovat jsem se začal. Zaprvé se z vody se vynořili největší favoriti a zadruhé jsem zřejmě zapomněl, jak se to v depu dělá s klidnou hlavou.
Stále za tmy, vyrážím na svém bicyklu vstříc stoosmdesátí náročným, ale krásným kilometrům. Tma se pomalu loučí a vedle mě se v šeru zdvihají skály Českého Švýcarska. Zadumaně točím nohama, najedu si do zatáčky se sklopenou hlavou, a když ji zvednu, hle statný jelen přede mnou. Vše se najednou zpomalilo. Stál tam, koukal na mě a ani se nehnul. Brzdil jsem a čekal jsem na kterou stranu odskočí. Ale on stál a koukal na mě. Jako by mi říkal “Dávám ti šanci ukončit tvou budoucí bolest o mé tělo” . Mě se ale končit nechtělo, a tak jsem ho začal objíždět. “Jak myslíš” určitě si myslel a volným krokem se zdviženou hlavou odešel ze silnice. 
Zhruba po hodině jízdy mě dojede Petr Vabroušek. Chvilku za ním plápolám a snažím se akceptovat jeho tempo. Jenže při tom snažení začnu potřebovat na malou. Přede mnou je ještě dost kilometrů a nechce se mi činit potřebu dle vzoru mého jeden a půl ročního syna. Za chvilku nás dojede David Jílek a já už to nevydržím. Nastupuji do kopce, abych chlapcům ujel a mohl se posléze vyčůrat, než mě dojedou. Trvalo mi to dlouho a kluky už jsem neviděl. Nastala samojízda. Moc mi to nechutná a pořád doufám, že z toho hovínka ten bič upletu. Ale cyklisti ví, že z ani ne tří tisíc najetých, kilometrů za celou sezónu, se plést nedá. Oproti loňsku se snažím nezastavovat na občerstvení. To, mi zkušeně podává můj táta v roli mého supporta. Trasa je nádherná, slunce svítí a tak je čas se i místy kochat a narovnat si záda. Konečně mám za sebou stovku kilometrů. Důsledek nezastavování a důsledného pitného režimu, je opět další várka v mém měchýři. Zastavovat už nebudu a čekám až pojedu z kopce dolu. Vyhrnuji nohavici co to jde, ale ouha, chybí dva centimetry. Vzpomenu si na svou milou ženu a problém je vyřešen. Jsem překvapen jak to jde docela dobře za jízdy z kopce aniž bych se zbytečně mokřil. Jediný problém je, že zrovna vjíždím do vesnice, ale proč neudělat lidem pobavení či pohoršení. Pobavil jsem i sebe a šlape se mi o něco lépe. Silnice se zvedá nahoru velice často v průběhu celé cyklistiky, ale zhruba na 150 kilometru se zvedne tak nepěkně a na dlouho, že mi přivodí fyzickou krizi. Ta se mnou šlape až do druhého depa, kam přijíždím na čtvrtém skoro pátém místě. Přítomnost mé ženy, synáčků a piva mě pozvednou z krize. Konečně můžu odložit kolo a věnovat se mě příjemnějšímu sportu - běh. 
Do cíle to máme už jen 42 km po svých na vrchol Ještědu. Přidává se ke mě můj brácha. 
Naštěstí mi opět dělá společnost a běží se mnou. Hned na prvním kilometru je vidět Ještěd. Je vidět hodně daleko a vysoko, ale nezlomí nás. Běžíme, dáme kus řeči, běžíme, dáme drink, a tak nějak se to střídá příjemných 25 km. Jsem silniční srab a asfaltu se bojím, naštěstí moje Inov8ky Roadclaw mi práci ulehčili. Brácha určil, že do tohoto kilometru se budeme rozbíhat a pak začneme závodit. Takže start. Ale není moc koho honit, protože po výběhu z depa byla ztráta na čelo víc jak dvacet minut. A třetí Lukáš Pazdera sice vybíhal kousek přede mnou, ale ač barvy pleti bílé, běžel jak barvy africky tmavé. Ale proč si takhle ke konci nezazávodit? Nakonec přeci jenom někoho dohoníme - první štafetu a tím se dostaneme pod stoupání na Ještěd. Tam zjistíme, že třetí místo máme pár minut před sebou. Informace lepší než energetický gel. Čeká nás 11 km do kopce. Za chvilku dobíháme třetího Petra Vabrouška. Bere to s úsměvem a my se mu klaníme, protože kdyby jsme měli v nohách za poslední dva týdny co on, tak ještě teď ležíme na jednotce intenzivní péče. Je to démon. Na běhu jsem na tom o malinko lépe než na kole, takže krize přichází až 3 km před cílem. Za to ale ve velkém stylu. Moje konverzace se omezí pouze na ano/ne, přichází hlaďák a i ty výhledy mi jsou už ukradený. Nemůžu se dočkat posledního kilometru, kde konečně opustíme asfalt a vydáme se krásným terénem po obrovských šutrech k Ještědu. To znamená, že můžu jít chůzí. Chvílemi vrávorám a ztrácím stabilitu. Doufám, že udržím vědomí až nahoru. Držím a vědomě po boku své rodiny nesmírně šťasten ukončuji letošní wintermanskou pouť na třetím místě. To mě činí spokojeným, poněvadž mé tělo letošní sezónu ignorovalo, na rozdíl od hlavy. 
Mé nesmírné díky patří mému tátovi, který mi po celou dobu dělal support a prožíval asi větší nervy než já. Pak bráchovi za jeho motivaci během běhu a za společnost. Mé ženě a dětem za fandění a podporu. Organizátorům a dobrovolníkům za jejich snažení. Všem soupeřům a v neposlední řadě mým sponzorům.

Winterman je spíše velice náročný sportovně-společenský/rodinný počin než pouhý závod, má myšlenku a srdce, takže asi zase za rok.










Wednesday, September 4, 2019

Gigathlon

3:23 PM
Tento způsob sezóny zdá se mi poněkud nešťastným. Plány a cíle vniveč přišly a mé tělo propadlo anarchismu. Prvopočátek problému započal v tom, že jsem po dobrodružství na Aljašce, neuvedl své tělo a duši do původního stavu. Nevědomky tento stav jsem prohluboval a ač jsem teoreticky mířil k vrcholu sezóny, tak prakticky jsem mířil do bodu nula. Do něho jsem se dostal zhruba dva týdny před Mistrovstvím světa v Norsku, který jsem chca nechca, spíše nechca odpískal. Ale což, když nejde o život jde o to staré známé hovno. Když si energie a elán ke mě zase našli cestu, začal se blížit druhý vrchol sezóny. Tím byl Gigathlon Czech republic.

Pokud nevíte, co to Gigathlon je, tak se nebojte, protože ani já jsem to dlouho nevěděl. Je to kombinace, po sobě jdoucích, pěti sportů. Konkrétně plavání, in line brusle, horské kolo, běh, silniční kolo a to vše v různém sledu ve dvou dnech. Ve Švýcarsku jest nesmírně populární, masová akce a zná ho každý. U nás tomu zatím tak není,ale o to větší má rodinnou a pohodovou atmosféru

Těšil jsem se na změnu a měl jsem jasný cíl. Přijet, užít si atmosféru a vyhrát. Byl tu ovšem jeden háček, tím byl sport mě naprosto cizí - in line brusle. V životě jsem na nich nestál. Štěpán Hrouda mi kamarádsky zapůjčil brusle, za což mu děkuji, a tak jsem měl šanci celý měsíc před závodem se pokusit najít lásku k tomuto sportu. Bohužel po prvním pokusu mi bylo jasný, že se nezamiluji, ba naopak. A tak se stalo, že jsem si na brusle stoupl ještě jednou a tím to haslo. Přípravu jsem tedy nechal pouze na teoretické sledování techniky na youtube.

Pár dní před startem, se mi povedlo opět vyčerpat můj kalich energie až do dna a k tomu mi naše děti darovali svůj kvalitní střevní bacil. Da Račic, místa dění, jsme tedy odjížděli řádně připraveni.

Večer před startem  jsem zkoušel zklidnit žaludek plzeňským pivem, ale za pár hodin ze mě vytekla ve stejném složení. Bylo mi jasný, že dnes to budou velké výkony. V půl šestý ráno jsem posnídal dva suchý rohlíky, černý čaj a vydal se na start. V sedm ráno jsme skákali do klidných vod račického kanálu. Ten jsme měli přeplavat až na jeho konec, čili dva kilometry. Plán byl, si udělat co největší náskok. Jenže už od startu jsem plaval jak slon a k tomu mi bylo šílený vedro. Neopreny byly povinné a voda hřejivá, takže rychle to stejně moc nešlo. Když už jsem si říkal, že se blížíme ke konci, tak jsem se otočil na stranu kde jsou velké cedule s metráží a ta cedule mi řekla, že mám teprve kilometr za sebou. Nechápal jsem, jak je to možný, když už plavu tak dlouho. Táhlo se to jak smrad a já lezl z vody až na čtvrtém místě. Ale bylo to příjemné zaplavat si v račickém kanále.

Po plavání přišla má “královská” disciplína. 24km na in line bruslích. Potřetí v životě jsem si nazul brusle a váhavě se vydal nejprve objet račický kanál. To bylo kupodivu docela v pohodě a já se snažil kopírovat techniku z youtube. Jenže pak jsme odbočili z Račic ven a přišla pasáž na hodně hrubým asfaltu. Ten mě tak rozhodil, že jsem se kymácel ze předu do zadu a musel jsem vypadat jak když mám naděláno v kalhotách. Kolíbal jsem se jako kachna. Dostal jsem od pořadatelů dobrou radu se zařadit do vláčku závodníků až mě dojedou. Vláček mě dojel hned záhy a taky hned ujel. Byl jsem rád, že jsem rád a ani jsem nezkoušel se ho chytat. Pak jsme jeli po silnici na cyklostezku podél Labe a po ní do Mělníka. Na cyklostezce jsem hned v první ostrý zatáčce málem políbil asfalt. Pak mě dojela jedna paní, co už evidentně něco zažila a dokonce mě předjela. To mě vůbec nepotěšilo a tak jsem se do toho opřel, jel a nepředjel. Pak přišel krátký sjezd a ostrá zatáčka. Jak se brzdí jsem moc netušil a tak se stalo, že mi najednou zkameněli nohy a já nebyl schopnej vůbec nic v zatáčce udělat. Měl jsem na výběr buď Labe, plot a nebo asfalt. Vybral jsem si asfalt. Naštěstí se mi podařilo spadnout docela dobře a odnesl to jen odřený loket a bok. Značně rozhozen jsem pokračoval dál. Když jsem se konečně dostal do Mělníka, tak nás čekal výjezd nahoru a nepěkný sjezd dolu s rozbitým asfaltem a zatáčkami. Ještě při výjezdu jsem si říkal, že to risknu sjet dolu, ale jakmile jsem odbočil, rozjel se a viděl co mě čeká, tak jsem si sedl na zadek, sundal brusle a běžel dolu po svých. Sice jsem byl asi jediný ze startovního pole, ale nelitoval jsem a při pohledu na ostatní bruslaře jsem přesně věděl jak bych dopadl. Dole jsem zase nazul brusle a dokodrcal se do depa. Tam mě čekalo horský kolo. Tajně jsem doufal, že se rozjedu. Ale po pár kilometrech mi bylo jasný, jak to asi dopadne. V půlce kola jsem byl už úplně vyřízenej a jediný na co jsem měl chuť, bylo lehnout si. Když jsem po krásných a bolavých 43km kokořínskem pověsil v depu kolo na stojan, šel jsem si sednout do stínu a v něm jsem už zůstal. Inu což, je potřeba si nechat něco na příště.

Gigathlon mě mile překvapil svou přátelskou atmosférou, nadšenými organizátory a dobrovolníky, kterým bych chtěl poděkovat za jejich úsilí, fandění a organizaci. Tak třeba zase někdy příště. Teď už jen jediný vrchol, Winterman.




NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017