Blog Archive

Friday, June 16, 2017

Díl před posledním - Krok, sun, krok

Pelly farm, 450km cca. Zde jsem se minule otočil a nechca šel zpět do cíle kratší trasy na 500km. Nyní zřím na sever, tam kde leží Dawson city, udělám botou čáru do sněhu. Tu záhy překračuji a tím jsem odpanil krajinu mě nepoznanou. Nádech výdech a vyrazím vstříc posledním 260km. Nejbližší a zároveň poslední check point je zhruba 100km přede mnou. Jinak rozlehlá a opravdu divoká divočina. Kopce se dmou stále výše a čím cíli blíže tím se blíže nebi dostáváme. Zažívám velice zajímavé dvojité vzrušení. Vzrušení radostí z toho co mě čeká za zážitky a jaké to bude. Vzrušení strachu z toho co mě čeká a jaké to bude.

Ráno je jasné a je to jako v pohádce. Přes noc sněžilo a tak je všude spousty nového sněhu, což může pohádku celkem rychle vyměnit za horor. Prorážím si stopu podél řeky a co nevidět začne stoupání. Stoupat a klesat (nejen profilově, ale i fyzicky a psychicky) to bude až do cíle. Krok sun krok, spíš sun, protože saně mám naložený víc než krok do kopce vyžaduje. Ale psychicky jsem připraven a tak si v poklidu táhnu a kochám se, poniváč slunce pálí a všude se to třpytí. Po několika hodinách vidím tečku před sebou. Tečka se brzy promění v Číňana, který se pořád směje. Jde tak dvojnásobně pomaleji než já a i tak je přede mnou. Je to tím, že to není člověk, ale jakýsi živočišný druh, který nepotřebuje k životu spánek. I když pravda, že na Pelly farm jsem ho přistihl jak spí (spal jsem vedle něho) a chrápal jak prase. Smějeme se na sebe navzájem. On má tak zamlžený brejličky, že ani nemůže vědět s kým mluví a na koho se směje ale to mu nevadí.

Připadám si jak v Jizerkách před 40ti lety. Holé stromy všude kam se podívám. Rozdíl je v tom, že tady je oholil rozsáhlý požár, u nás holili Poláci a jejich čmoudy. Šlapu a šlapu a vím, že dnes mě kromě šlapání nic jiného nečeká. Doufám, že najdu nějaké solidní místo na bivak. Kéž by se někde v dáli objevil lovecký srub kde bych mohl složit hlavu, ale je mi jasný, že hlavu už budu skládat pouze do sněhu. Výskyt vlků se výrazně zvyšuje a tak s příchodem večera se mi nedobrovolně zužuje hrdlo a půlky. Padla tma a já jsem obklopen tajemným a strašidelným světem. Strašidelným ho vytváří pouze má představa, tajemný je i bez představ. Několik hodin hraji hru na bivak. Už celkem nutně potřebuji spát, ale mam příliš vysoké nároky na místo bivaku. Buď je to moc v lese, nebo moc otevřený, moc do kopce, moc úzký, moc hluboký, moc vlků, ale hlavně to je asi proto, že mam moc strach zastavit a musím počkat až se tělo unaví natolik, že potlačí strach do ústraní. To se stane a já bivakuji v hubokém sněhu, z kopce, u vlčích stop. Nedostatek vody a hlad mě nutí ještě zprovoznit vařič, což se mi moc nedaří a výrazně u toho vymrznu. Ač bylo přes den přijatelně tak teď fouká a je -30°C.


Po pár hodinách se rozlámanej probouzím  a vyrážím opět do černé tmy. Po několika stech metrech jdu kolem místa naprosto ideálního na bivak. Hodina, dvě, tři, čtyři, slunce vychází, pět, šest a už ani nevím kolik, ale sakra už bych měl být na tom checkpointu Scroggie creek. Čekám ho za každou zatáčkou. Krajina je malebná a nádherná, o tom žádná, ale kurva ten check point jsem snad přešel. Tak a teď si představte pocit, když ho takhle toužebně čekáte a jste si jisti jeho blízkostí a drzá gps vám oznámí, že na Scroggie creek to je 20km. Nejdříve obviňuji technologii za chybný údaj, ale má bohužel pravdu. Musím si sednout a trochu tu informaci zpracovat. Mimo informace zpracuji i sušené maso a trochu sýra. Sedím a přemítám o tom, jak zde před sto lety táhli zlatokopové a před nimi indiáni. Bez gps, bez péřovky, bez všeho co mam já sebou a na sobě. Hojně cestou umírali, ale spousta z nich se do Dawson dostala. Dám si facku a pokorně pokračuji dále. Za 4 hodiny při troše hledání nacházím Scroggie creek. Srub u uprostřed divočiny. Uvnitř hoří svíčky, hoří kamna, řekl bych romantika. Zasunu se do židle vedle kamen, hodiny ukazují devět nula nula, a má hlava se ku mé hrudi hnula. Stav podobný většímu množství pozřetého piva - klimbnu-li si k hrudi, slintám na tričko a klimbnu-li si na zad, mocně otvírám svá ústa. Tyto pozice celkem regulérně téměř hodinu střídám a ukončí to až nesnesitelné vedro od kamen. Balím a v jednu ráno vyrážím se zchladit na posledních 160km. Ale o tom až příště….



Monday, April 17, 2017

Díl devátý - Sněží a venku se setmělo

První chvilku po probuzení vůbec nevím kde jsem. Ten okamžik zmatení si užívám. Velice rychle však přijdu na to kde jsem a Mácháč to není. Komatický spánek byl výživný a není jednoduché uvést tělo do provozního režimu. Pomalu zkouším pohybovat pohybovatelnými částmi těla a je to v pořádku, bolí vše. Nespěchám a veškeré přípravné aktivity dělám s rozvahou. Když uznám za vhodné vyrazit, vyrazím. Je dopoledne a čeká mě relativně jednoduchá a nudná cesta na Pelly farm. Kdyby ledy Pelly river pevné byly, tak cesta by byla pěkná, ale jelikož nejsou, tak musíme jít 55km po příjezdové cestě k farmě. Těším se na to, až budu moct z kopce sednout na saně a trochu si zasáňkovat. Po vypluhované cestě se jde krásně. Jenže po pár kilometrech se přižene sněžení. Zpočátku jemné, ale s přibývající hodinou houstne a houstne. Co sněhová vločka to gigant. Z parádní vypluhované cesty je brodění se hlubokým sněhem. Saně se propadají do čerstvého sněhu a plynulý pohyb vpřed jim nic neříká. Když vyjdu na první kopec a čeká mě z kopec, tak v mizivé naději si sedám na saně. Párkrát se odrazím hůlkami, ale pokaždé zůstanu stát zabořen do sněhu. Sedím tam jak malé děcko co se tak těšilo na sáňkování a pak místo jízdy z kopce sáňky táhne z kopce. Jde to pomalu a pomalu mě to psychicky ničí. Na tohle jsem nebyl úplně připraven a vytáčím se, to mi však pohyb neurychlí. Už je tma a stále sněží, naštěstí se z Pelly farm vrací první závodník co jde do cíle 500km a tak hned skáču do jeho stopy a posledních 10km je přijatelných.

Na Pelly farm je povinných 8 hodin odpočinku. To mi nevadí, ba naopak, moc se mi to líbí když mam nařízeno se nehýbat a odpočívat. Spím v takovém útulném chlívku kde je šílený vedro. Vedle mě leží Číňan, kterého jsem podezříval, že je mimozemšťan a který za posledních 7 dní spal 6 hodin. Ještě než si šel lehnout tak se ho ptám jestli je ospalej. Říkal, že by nejradši hned vyrazil a že není ospalej vůbec. Jen co se zapnul do spacáku tak během několika vteřin začal chrápat jak prase. Ihned se začnu ohlížet po chlívku po něčem co bych si narval do uší. Ale marně. Když jsem si balil věci před závodem, tak jsem držel v ruce špunty do uší. A já vůl si je nevzal, asi jsem se snažil snížit váhu saní. Chvilku to poslouchám, pak se snažím neposlouchat, ale je to takovej šílenej zvuk, že neposlouchat nejde. Mlaskám, odkašlávám, třesu s ním a nic. Až když dostane pořádnýho koňára do ramene tak na chvíli ztichne. Mam pár minut na to abych usnul. Daří se.

Vyrážim brzo ráno a jsem pln očekávání z neznámého a zároveň dost nervózní. Před dvěma roky jsem zde vzdal a otočil se zpět na cestu do cíle kratší trasy na 500km. Letos vykračuji směrem k Dawson city a ten krok je krásný. Čeká mě ta nejdrsnější a nejtěžší část závodu. Následujících 260km je výrazně v kopcích a izolovaných od všeho. Cestou je jen jeden oficiální check point, srub Scroggie creek, který je cca 110km přede mnou. Bude to cesta dobrodružná, bolavá a hlavně nová. A na jejím konci je vysněný cíl.



Tuesday, April 11, 2017

Díl osmý - Mimo zem (šťan?)

Během pauzy na McCabe jsem vymyslel skvělý plán, jít co nejrychleji a bez pauzy na další check point Pelly Crossing. To je vesnička suchá, původně indiánská, či korektně řečeno vesnička původních obyvatel a místo kde můžeme podruhé složit hlavu v teple a bezpečí komunitní tělocvičny.

Z McCabe vyrážím dopoledne a mam našlápnuto na svižný den. Jenže to co mě zničilo minule, mě ničí i nyní. Rovina. Moje mozkové závity jou asi opravdu hodně zakroucené a pestré, protože jakmile jim naservíruji rovinu a nudu, tak se seknou a přestávají spolupracovat s mým tělem. Ze začátku klopím hlavu a zkouším, jak daleko dojdu aniž bych se podíval před sebe. Moc daleko ne. Zpívám si, vymýšlím texty, učím se beat box, počítám stromy, kroky…...a nic. Rovina je rovina a rovinou zůstane. Přichází somatická obranná fáze chůze v nevědomí. Jdu a nevím. Nevím co je okolo, nevím co je nalevo, co napravo, nevím skoro kdo jsem a co tu dělám. Nevím totiž nic. Je to krásná fáze mentálního odpočinku a vzácný okamžik, kdy máte v hlavě naprosté ticho a bezmyšlenkovito. Pravda, doktor hlava by mě jistě vyvedl z omylu, ale zde je to nepodsatné. Pár následujících hodin nedokážu popsat, protože o nich nevím. Z tohoto stavu mě probere až podlomení v kolenu, to když jsem si trochu zdříml. Naštěstí se krajina začíná vlnit a měnit. Navíc začíná být tma a chvilku i sněží.

No a pak vyšel i Měsíc. Ale tajemně si plul za nočním oparem, který pokrýval oblohu a jeho světlo se rozlévalo jako mlíko do houstnoucí mlhy. Stromy se divně kroutili a v měsíčním mlhosvitu vytvářeli podivné kreace. Bylo ticho ještě větší než ticho může být. Krize jsem měl za sebou a únava a spánek byly snesitelné. Nonstop chůze zmohla hlavně moje koleno, kde se chystal do bojové vřavy zánět. Pokulhávám si to z mírného kopečka a v tom jsem to uviděl. Zvednu hlavu a nalevo nad lesy vidím tenký kužel světla. V mlze nemá jasné obrysy, ale uprostřed je nejzářivější. Odhadl jsem, že to je tak půl kilometru ode mě. Nejdřív jsem se zaradoval, že to je nějaký osvícený vysílač, což by teoreticky mohlo znamenat, že jsem blízko Pelly Crossing. Chvilku tomu nevěnuji pozornost,ale pak se znovu podívám a najednou se ten kužel světla začne zatahovat od lesa směrem k nebi. Pěkně plynule jako jízda výtahem. Je zima, -33°C a já na to čumím jak z jara. A je po kuželu. Pokračuji dále a zachovávám klid. Uklidňuji se tím, že vše má logické vysvětlení a tak se sám se sebou snažím najít logické, později i nelogické vysvětlení. První varianta je ta, že jsem měl halucinace. Ale nebyl jsem ve stavu, ve kterém bych halucinace očekával. Druhou možností by mohl být nějaký výboj polární záře, který vypadal, že prochází oparem. Nevím, možná. No a třetí možností jsou mimozemšťani. Zde jsem si trošku povolil uzdu fantazie a této možnosti jsem přidělil jednotlivé podmožnosti. Za a) Mimozemšťani si mapují jaký je život na zemi a když zjistí, že tam jsou magoři co tahají saně v mrazu divočinou, tak se otočí a letí nazpátek domu. Za b) Jeden ze závodníku je mimozemšťan a jeho podpůrný tým mu tímto kuželem podává občerstvení, což by vedlo k diskvalifikaci. Tím mimozemšťanem měl být Číňan žijící v Norsku, který od startu během pěti dnů spal pouze dvě hodiny a pořád se smál. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že jde půl hodiny přede mnou. Za c) tuto variantu si již nepamatuji.

Ať to bylo jak to bylo, už se nikdy nedozvíme co to bylo. Rozbor jednotlivých možností mě zaměstnal natolik, že jsem již brzy v dáli uviděl světla Pelly Crossing. Trvalo ještě hodinu než jsem k nim došel, ale vidina tepla a bezpečí byla silnější. Je jedna hodina ráno a jedna věc mi je jasná, že se odsud do rána nehnu. Řekl bych, že jsem usnul během několika vteřin.





Tuesday, April 4, 2017

Díl sedmý - Yukonská klasika

Na Carmacks drží většina závodníků tradici opuchnutí. I já jsem se držel tradice. Je to totiž první check point, kde můžete spát uvnitř a v teple. S touto vidinou se většina závodníků snaží dojít do Carmacks bez větší pauzy, ale cesta je velice náročná a dlouhá. O tom svědčí psychický i vizuální stav závodníků když otevřou dveře místní tělocvičny. Ideální materiál pro reklamu na přípravky pro opuchnutí - “před” a “po” aplikaci.

Spal jsem čtyři hodiny a probudil se zmatený, rudý jak komunista a hlavně kvalitně oteklý. Musel jsem chvilku sedět a nechat tělo ať se s tím popere. Snažim se si připravit věci na saně, ale jen přesouvám věci z místa na místo a tak uznávám za vhodné si jít ještě na chvíli lehnout a dát tělu na vzpamatování druhou šanci. Po hodině vstávám a je to o něco lepší, má hlava již není rozměru XXL, nýbrž jen XL a tak je čas se trochu ochladit, páč teplo je tu nemalé. Jelikož moderní doba si žádá moderní činy, tak i v této indiánské vesničce je internet a já ještě uskutečnuji video hovor s mou drahou polovičkou. Když se do záběru vplazí náš syn Matěj a zahuhlá své oblíbené slovíčko “kadí”, zatřepou se mi hlasivky a zvlhne mi bělmo. Šťasten a nabitý opouštím Carmacks.

Hodinky ukazují čas kdy si normální občan normálního státu dáva kávičku po obědě. Jako kavárenský povaleč bych tuto božskou tekutinu polkl s radostí, ale polykám na prázdno. Cesta z počátku vede po řece Yukon a již se dostávám mezi první tzv. “Jumbled ice” , led, který se pod tlakem říčního toku tlačí přes sebe a vytváří různé špičaté a jiné vystouplé tvary, klidně i pár metrů vysoko. Jelikož nevím jak tento odborný angický název přeložit odborně do češtiny, tak mu za chůze dávám pracovní neodborný název “zkurvený led”. Chůze po něm je velice něpřijemná. Kličkujete mezi krama a saně vám sjíždí jednou do leva, jednou doprava, jednou se zaseknou a jednou vás popoženou. Našěstí tento úsek je zatim krátký a já si pamatuji, že bude hůře.

Slunce dnes nesvítí a obloha je z oceli. Je vysoká vlhkost a je vlezlo. Z řeky vede trasa lesem a začíná to být nuda. Ač jsem si v carmacks relativně odpočinul, tak mě opouští chuť šlapat a vůbec to neutíká. Nemam chuť ani přemýšlet. Z letargie mě vyruší až zjištění, že mi cestou spadla rukavice, kterou jsem měl pověšenou  na bundě. Jak se to mohlo stát? Asi když jsem vytahoval kameru, což bylo tak deset minut nazpátek. Řeším dilema jestli jít zpět a zkusit ji najít a nebo pokračovat bez ní. Radši jdu zpět a aby mi cesta utekla tak si nadávám. Mimo nadávání si užívám pocitu stavu téměř bez tíže, protože ze saní jsem vypřáhl a jdu jen tak nalehko. Je to zvláštní pocit v kyčlích, jdu jak modelka.

Denní světlo se vytrácí, přichází tma a s ní i sněžení.  Ač jsem spal víc než dvě hodiny tak na mě jde spánek. Tentokrát k tomu přistupuji jako vědec a soustředím se na pokus mikrospánku za chůze. Snažím se aktivovat motorické centrum aby nespalo, ale drželo mě na nohách a drželo směr a všecny ostatní systémy se snažm krátkodobě vypnout. Chce to trénink, ale občas se mi to podaří. Vědomě zavřu oči, přichází záblesky snů, a když oči otevřu, mam pocit jako po probuzení. Toto zkouším několikrát a po pár úspěšných pokusech se cítím daleko lépe a spát se mi nechce. Pokračuji další tři hodiny a pomalu hledám místo pro bivak. Moc tomu nedávám a za hluboké tmy pokračuji dále.

Jsem opět na řece Yukon a jumbled ice je o mnoho kvalitnější než před tím. Navíc za svitu čelovky to vytváří tajemné a strašidelné ledové království. Cesta to je nekonečná a jelikož ani dnes to nevypadá na slunce tak svítání se o hodinu posouvá. Když se ho konečně dočkám tak slavnostně opouštím řeku a čeká mě hrozná cesta podel řeky. Hrozná je v tom, že je rovná a dlouhá. Když už si opravdu myslím, že jsem kousek od McCabe, dalšího check pointu, tak je to opět yukonská klasika, Z kousku zkouška. Zkouška trpělivosti a ovládání se. Občas se neovládnu. Ale vše má svůj konec a McCabe se zjeví nakonec i mě.





Sunday, March 26, 2017

Díl šestý - Výlet do jiných dimenzí

Ken lake, 235km za mnou, dvě hodiny odpoledne a já ležím zakuklený ve spacím pytlíku. Nepochybuji o tom, že únavou usnu hned a tak si radši nařizuji budíka, protože se chci po Yukonu procházet co nejvíce za světla. Asi chci moc a tak se budím za 15 minut, místo za hodinu a půl.  Začnu přemýšlet jak to půjde asi dál a doufám, že ne jak minule kdy jsem zažil jednu z nejhorších nocí mého života. Vlci, totální vyčerpání a psychická krize, moc dobře si to pamatuji. Vzpomínky na zážitky minulé roztočí složitý systém mých myšlenkových pochodů a se spánkem je konec. Vyrážím zpět na jezero a s potěšením zjišťuji, že vítr se utišil. Přesně vím co mě čeká a když po třech hodinách dojdu na konec jezera tak je ještě trochu světlo a to znamená, že jdu rychleji než minule. Naprosto nepodstatná, ale povzbuzující informace. S ubývajícím světlem se zanořuji do hustých lesů než se opět po několika hodinách z nich, snad, dostanu. Minule to pro mě byl les hrůzy. Letos jsem na to připraven, alespoň v to doufám. Ticho lesa protnu svým bojovým pokřikem, který mě hned rozesměje,  protože jak člověk dlouho nepoužívá hlasivky tak jsem vydal směšný chraplavý hlásek. Pokřik hned opravuji a již spokojen hloubkou a intenzitou hlasu se vydávám v ústrety "strašidelného" lesa. Vlci krouží už od začátku a stop je kolem spousty. Než začnu mít strach, tak promluvím k sobě a pokládám si několik otázek. Například "Venco, budeš-li mít strach, budeš se cítit bezpečněji?" , "Komu svým strachem, kromě vlků, prospěješ?" . Když jsem si na všechny otázky odpověděl, tak jsem strach vyměnil za respekt k vlkům. Přeci jenom tu jsou doma a já jen na návštěvě. Hned se mi šlo lépe. Jednu starost jsem vyřešil, ale spánkový deficit, ač jsem si pokládal tisíce otázek, se mi vyřešit nepodařilo. K tomu se přidala pořádná únava a bylo zaděláno na výlet do jiných dimenzí. Jakmile jsem otevřel brány těchto podivných světů, hned se mě ujali halucinace vizuální. Nějakou dobu mě provázeli a já se vědomě provázet nechal. Když se mi však začali podlamovat kolena v důsledku mikrospánku, bylo na čase se rozloučit a vrátit se zpět na zem. Zastavuji, zhluboka dýchám, sněhem si potírám obličej a probouzím se. Zcela probuzen hledám místo k bivaku, protože ač jsem nyní bdělý, tak vím, že za chvíli bych opět mohl jet na výlet a to nechci. Ulehám na sníh, kontroluji čerstvost vlčích stop a s nejistotou ulehám.

Je zima jak prase a neleží se mi dobře. Do spacáku si vždy musím nacpat mokré věci, vak na vodu, boty a tak tam moc místa není. Otočit se znamená přeskládat věci, takže ležíte v jedné poloze dokud vás nezačne něco bolet či brnět, což je s bolavým tělem často. Navíc ideálně by jste měli ve spacáku ležet na lehko aby jste využili jeho plnou funkčnost, to se v mém případě nedá říci. Dvě hodiny polehávám a pak rychle vstávám. Jsem rozlámanej, rozespalej, zmrzlej a první půlhodinka je velice nepříjemná. Ale jakmile tělo dosáhne provozní teploty tak se vše obrací v opak a je mi fajn. Je to neuvěřitelné jak tělo dokáže fungovat a samo se opravovat. Když vylezu z lesa na řeku Yukon tak se na obloze snaží o nějaký pokus polární záře, ale marně. Když jsem minule vyšel na řeku, tak jsem si musel dát pořádný trojitý hlt slivovice, kterým jsem spláchl růžový prášek proti bolesti. Nyní, abych neporušil tradici, hltám domácí hruškovici a místo prášku zapíjím sušený maso. Pamatuji si, že je to ještě do Carmacks strašně daleko a tak si nemyslím, že tam brzy budu. Jenže TIY (This Is Yukon aneb Tohle Je Yukon kamaráde) a tak když uznám za vhodné, že si to už myslet můžu, tak je to ještě pořád daleko, což poznávám na vlastní chodidla.

Těsně než slezu z Yukonu, tak vidím před sebou, ve svitu čelovky, neidentifikovatelné něco. Nejdřív si myslím, že to je nějaké zvíře, ale pak rozpoznám spacák. někdo leží přímo v cestě. Musím ho obcházet hlubokým sněhem. Jeho boty jsou mimo spacák a je úplně zakuklený, že není vidět. Je ticho. A tak mam velké dilema. Je mrtvej nebo jen hotovej a tvrdě spí? Jestli tvrdě spí a já ho probudim tak bude nasranej. Jestli je mrtvej tak nasranej nebude. Proto volím variantu ho nebudit a doufat, že je živej. Jsem z toho trochu nervózní a stále se otáčím. Když se naposled otočím, tak ten potencionálně mrtvej závodník rozsvítí čelovku. Oddychnu si a v klidu pokračuji dále. Carmacks je první check point kde můžeme spát uvnitř a v teple, jenže je zakletej a nekonečně daleko. Je to také suchá indiánská vesnice, což znamená žádný pivo. Půl sedmý ráno a já vidím první světla Carmacks. Něco přes 280km za mnou a necelé čtyři dny. Spánku pomálu a tak se již těším až ulehnu v teplé místnosti, bez strachu a vyspím se déle než dvě hodiny. Snad se to podaří...