[Jan Francke][carousel][6]

Wednesday, January 22, 2020

Spine race - kostrč až L1

1:12 PM
Po hodině a půl spěšného odpočinku opouštím první checkpoint, do tmy a do mé první anglické noci. Přede mnou dlouhých 96km s tím, že po 56km mám možnost na chvíli zastavit v mezistanici Malhalm tarn. Noc je ještě mladá a jsem zvědav, jak ten dnešní večírek bude vypadat. Pod nohama to mlaská a bahno se čas od času snaží vcucnout mou o pár čísel větší botu. Občas si říkám, jestli to nejsou nějaký malinký trollové, co mě čapnou za botu a nechtějí pustit. Anglie je přece plná tajemství, nebo alespoň Harry Potter to říkal. Boty jsou permanentně obaleny bahnem a v botě si zakládám na kvalitní anglický močál. Hodiny plynou a přecházím do monotonního pohybu bez myšlenek a jakékoliv mozkové aktivity. Tu občas vyruší nejistota v navigaci a tak čas od času, někdy i častěji, kontroluji svou gps. Zhruba kolem druhé hodiny ranní přichází první fyzická krize. Ale je to taková přátelská návštěva. Spíš jako by ke mě přišla v dobrém úmyslu mě varovat ať si nezahrávám, že tu není naposled a když to nepůjde po dobrém, tak po zlém určitě. Zhruba ve tři ráno přišla znovu a byla už o něco agresivnější. Důsledkem její návštěvy už bylo zpomalení a druhé varování. Zamával jsem ji a šlapal v rychlém tempu dál. Chvilku běh, chvilku rychlo chůze. Na obzoru už tma prohrává v boji se šerem a to je vždy moment, který mi dodá energie. Opustit po čtrnácti hodinách kužel čelovky a zvláštní svět v něm je vždy pozitivní moment. Bohužel mé euforie si všimla krize a přispěchala mi na pomoc. Je osm ráno a na mě padá taková deka, že se uchyluji do pomalé chůze, tupého vnímání a k tomu se přidávají první příznaky nedostatku spánku. Přestávám vnímat okolní světa dění a pohybuji se ve stavu kde bdění střídá snění. Nohy vypověděli službu a chodidla jsou v jednom ohni. Strašně rád bych si sednul a odpočinul si. Když jsem za sebou táhl na Aljašce či Yukonu saně, tak jsem si v těchto případech na ně mohl sednout a pár minut si odpočinout. Jenže zde si můžu maximálně zabořit prdel do bažiny a už z ní nikdy nevstat. Navíc mě stále po prvním dnu ovládá falešný pocit spěchu a domnění, že všichni pořád spěchají a člověk se v klidu nemůže ani vyčůrat.

Potácím se potácím až se dobelhám do vesničky Malhalm. Zde začíná národní park a hlavně tady mají veřejné záchodky. To je ideální příležitost si sednout. Kvalita odpovídá veřejným toaletám, ale to mi je jedno. usedám, nespěchám a čekám. Dokonce se mi podaří zabít dvě mouchy jednou ranou a během odpočinku se zbavím i nějaké té střevní váhy. Chodidla mě prosí, ať si sundám boty, ale na to není čas. Musím využít toho, že krátký odpočinek v sedě mě probudil z letargie (či případně přítomný smrad) a vyrážím vstříc národnímu parku. O park se tu starají a tak místo bláta je tu krásná pěšinka a je čím se kochat. Cesta začne stoupat prudce do kopce a to je též pozitivní pro změnu pohybu. Za další hodinku se konečně dostanu na očekávaný mezi checkpoint Malhalm tarn. Je to místo kde si můžeme doplnit vodu a na chvilku vydechnout. Jestli se na něco těším, tak na to, že si sundám boty. Nohy mam zničený nehorázně a chodidla ještě více. Když jsem se pokoušel trénovat na tento závod, tak nejdéle jsem běžel 4,5 hodiny a v suchu. Možná proto teď má tělesná stránka nemá ponětí co se to děje. Chodidla mám výrazně opuchlý, pálivý, bolavý a úplně rozmočený. Dávám jím půl hodinky svobody na čerstvém vzduchu než je zase pošlu do intoxikovaného pekla. Fyzicky jsem úplně vyřízenej a psychicky na tom nejsem o moc lépe. Toho využijí hned  zlý trolové a začnou mi našeptávat, že můžu klidně skončit. Dávám si jediný cíl - dojít 40km na další checkpoint, tam si odpočinout a rozhodnout se co dál.

Vyrážím tedy dál. Vítr nabírá na intenzitě a přede mnou se zvedá stolová hora Pen-Y-Ghent. tajně doufám, že tudy cesta nepovede, ale je mi jasné, že přes její vrchol určitě půjdeme. Za nedlouho už stojím na úpatí a přede mnou tak trojkové lezení. To by nebyl takový problém, kdyby se mě královna nesnažila zfouknout z hory dolů. Při některých poryvech jsem se musel pevně chytnout a přitisknout se ke stěně. Co jde nahoru, musí bohužel i dolu a cesta z hory bolela náramně. Ještě, že mám v rukou hůlky, které skoro používám už místo nohou. Ve vesničce Horton in Ribblesdale si od dobrovolníků dobrovolně dávám kávu a sušenku. Padne tma a další noc už si brousí kosu, ale už se to krátí a po pár dalších výstupech, bažinách, rašeliništích a občas i normálních cestách se konečně dostávám na druhý checkpoint v Hawes. Nemám tušení kam se má mysl ubere v rozhodnutí, ale je mi to momentálně jedno.  Najím se a jdu si po třiceti osmi hodinách bdění lehnout. Nohy, v kterých mam zatím 170km, dávám nahoru a uvidíme co se bude dít dále.....








Monday, January 20, 2020

Spine race - od kostrče ku kříži

3:35 AM
Nadešel čas, abych zvedl kotvy směrem k Alžbětě a podíval se na její starou páteř svými chodidly. Je to páteř Anglie a je to stezka Pennine way, která protíná řídce osídlené anglické pohoří a vrchovinu Penniny, kde převažuje chov ovcí ( = hodně bobků a občasné navázání hovoru s ovcemi). Geoanatomicky s kostrčí na jihu, krčním obratlem na severu Anglie a navazující na Atlas, čili poslední krční obratel skotským pohořím The Cheviots. Cesta je to dlouhá - 430km bez bloudění (nereálné). Je pestrá a krásná, ale zároveň je to dost často hnus. Bláto, mokro, bahno, mokro, vítr, vichřice, bahno, bláto, mokro a do toho občas sníh, kámen, cesta a pak zase klasika bláto, mokro, bahno, mokro, vítr, bahno, bláto. Je to stezka, která existuje na mapě a je na ní důkladně zakreslena, ale orientace a navigace je často náročná. Stojíte uprostřed mokřadů a bažin, nikde jediný náznak stezky a všude okolo tma, déšť, a tak je to často na intuici a důvěře v gps navigaci. Je to taky nonstop závod, kdy není čas ztrácet čas a není moc možností na odpočinek, kromě check pointů, kterými procházíme. Na zádech si každý nesl batoh a v něm povinnou výbavu (spacák, bivak, karimatka, vařič, hrnek, dostatek jídla, lékárnička, náhradní vrstvy oblečení, nesmeky, mapy, náhradní baterie, čelovka, telefon, a další maličkosti). Prodělal jsem třítýdenní chaotické období příprav a tréninku, v kterém jsem úspěšně čelil rýmičkám a kašílkům a tak jsem najednou
s batůžkem stál na letišti a loučil se svými bližními.

Aby to byl můj klasický odjezd, tak jsem si odlet zpestřil lehkým adrenalinem. V klidu jsem se odbavil, šel na svůj gate do odletové haly a tam jsem zjistil, že nemám telefon. Byl jsem přesvědčen, že z auta jsem si ho vzal a tudíž jsem si myslel, že mi někde vypadl, či mi ho někdo ukradl. Začal jsem vyhodnocovat, jak hodně jsem závislý na telefonu a jak moc ho budu či nebudu potřebovat. Bohužel jsem zjistil, že jsem na něm závislý a bez něj to nepůjde. Složitě jsem se zase navrátil zpět a začal hledat telefon. Nikde nic, poslední šance byla zkontrolovat auto. Byl tam. Se svačinou v batůžku a koláčema v podpaždí sedím v letadle do Manchesteru. Vlakem se přesouvám do centra na hlavní nádraží a tam začíná další zážitek. Potkávám se tam s Janem Kriškou, velkým dobrodruhem, závodníkem a Slovákem žícím v USA. Setkání je to příjemné, stojíme na správném nástupišti, nasedáme do vlaku do Edale, kde je start závodu. Po skoro hodině jízdy přijde průvodčí a vyhodí nás z vlaku, protože to není vlak do Edale, ale úplně někam jinam. Vlak stojící vedle na koleji a jede zpět do Manchesteru nám zavírá dveře před nosem. Malá vesnice, kde nic tu nic, jen hospoda a tak jdeme na pivo. Tam nás mezi sebe velice přátelsky přijmou místňáci a o zábavu je postaráno. Rozumnět jim moc není, ale to nevadí. Zpět v Manchesteru a tentokrát již správným vlakem. Druhý den proběhne kontrola vybavení, registrace a rozprava. Jan je velký fanoušek fotbalu a tak mě, antifotbalistu, zve na zápas Premier league do Manchesteru na zápas Manchester United. Taková nabídka se neodmítá a zážitek to byl velký a já mu za to děkuji velice. Večer jsme zpět a tak je konečně čas na přípravu na závod.

Je 7:59 ráno, obloha je ocelová, lehce pofukuje a je docela příjemně. 8:00 Start závodu. 8:01 a hustě prší a fouká. Hurá. Dle zvyku se řadím do předních řad. Tempo je zběsilé, ale jistě se to za chvilku zklidní. Ač můj cíl po měsíci tréninku je jasný, i tak si tajně doufám, že bych se mohl držet kousek za čelem závodu. Jenže skutek utek a mě uteklo nejen čelo, ale i tělo závodu. Tempo se nezpomalilo a mě bylo jasný, že musím opustit veškeré ambice a zvolit mě úměrné tempo a tím se řídit, jinak si můžu z prvního check pointu vzít rovnou taxík zpět. Do kopce chodím a zbytek běžím. Ze začátku je to dost do kopce a to je příjemné, pak se to začne vlnit a začne přibývat bahna. Naivně se snažím přeskakovat velké kaluže či hluboké bahno, abych si co nejdéle udržel suché boty. Později v závodě, jsem se této mé humorné snaze musel hodně smát. Prvních pět hodin hodně prší a fouká, takže svět se uzavírá do kapuce a následování závodníků před sebou. Člověk se uzavře do svého světa a vůbec nic, kromě hýbání nohama a rukama, se neděje. Odpoledne se královna umoudří a s deštěm poleví. Ovšem vodou nasáklé bažiny a pastviny si s chutí pochutnávají na našich botách a někdy je ani pustit nechtějí. Denní světlo mizí a začíná dlouhá tma. Pohybuji se necelých deset hodin a to se začíná projevovat. Zhruba v 19:30 dosáhnu po 74km prvního checkpointu. Tam se nikdo moc nezdržuje a všichni spěchají dál. Mám úplně všechno mokrý a nemůžu se dočkat až si sundám boty na chvíli. Na chodidlech mám takový varhánky jako po několika hodinovém pobytu ve vaně. Oblékám se do suchého, nohy do mokrého a po hodině a půl vyrážím vstříc noci. Poseděl bych tam déle, či bych si klidně na chvíli zdříml, ale všude přítomný nádech spěchu padá i na mě a tak utíkám na dalších 93km cesty k dalšímu check pointu s malou kontrolní stanicí za 55km. 







NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017