[Jan Francke][carousel][6]

Wednesday, August 1, 2018

Baťůžkáří v Alpách - OMM Alps 2018

3:01 PM
Naše ženy, kdyby jen věděly, že jejich vtip se vtipem nestane a jejich slova se do posledního naplní, tak by mlčely jak ryby. Totiž o Velikonocích jsme s bráchou běhali s mapou v lese. Ty zkušenější již jistě vědí, že šlo o orientační běh. A když jsme se po závodech sešli u auta, tak se naše ženy usmívaly a že prý jsme za stěračem měli letáček na nějaké závody v Alpách, ale že ho radši zahodily, aby jsme tam nechtěli jet. Hahaha, letáček nám nakonec ukázaly, ale ani jeden z nás jsme ho nebrali vážně. a jeli domu. Za týden jsme byli přihlášení. OMM Alps - dvoudenní, velice náročný, horský orientační běh dvojic v Alpách.

Pro nezasvěcené, orientační běh  je sport založený na schopnosti orientace v terénu s mapou a buzolou. Účastníci na startu obdrží mapu, obvykle terénu, který neznají. Na mapě jsou vyznačena kontrolní stanoviště (kontroly), která mají účastníci nalézt v určeném pořadí. To jen pro pořádek.

OMM Alps je náročný v tom, že si sebou musíte nést stan, spacák, jídlo, oblečení vařič, protože se cestou po prvním dnu spí kdesi neznámo v přírodě v horách. Je náročný v tom, že po rovině moc nenaběháte, buď do kopce a nebo z kopce a to s báglem na zádech.


S bráchou si velice rozumíme a jsme dobrá dvojka takže jsme se velice těšili. Když jsme po sedmi hodinách jízdy dojeli do Garmish-Partenkirchen, tak jsme se registrovali a vesele vyžrali z pasta party co se dalo. Ostatní se po večeři odebrali do svých hotýlků a my jsme začali hledat místo na spaní. Mysleli jsme si, že Garmish je malebná alpská vesnička, ale Špindl hadr, je to turistický horský město a trvalo nám hodinu, než jsme se uspokojili s místem na spaní. Postavili jsme stan na asfaltovém parkovišti vedle kontejnerů. Stan pro dva, byl pro dva, to ano, ale při jeho prvním otevření nás lehce vyděsil jeho prostor. Takhle blízko vedle bráchy jsem spal možná ve svých pěti letech. Nakonec to bylo uplně v pohodě. Možná proto, že jsme polkli trochu toho piva a hruškovice. 


Celý víkend mělo pršet a když jsme se ráno probudili tak pršelo. Opravdu zmatečně jsme si zabalili povinnou výbavu do batohů a jen tak tak doběhli na start. Cestou jsme si ještě stihli označit místo okolí startu. Kdy se vám to poštěstí s bráchou dřepět "v tichosti" vedle sebe. Běhat s těžkým batohem není zrovna náš koníček a když jsme viděli batohy některých soupeřů, tak nás moc zajímalo jak se jim tam vše povinné vešlo. Po závodě jsme viděli jak je to možné - musíte mít spousty zlaťáků aby jste si mohli nakoupit ultra nano mikro a bůhví co ještě materiál. Pak sbalíte stan do kapsy u kraťasů a běžíte. 


První den nás čekalo nás 13 kontrol, vzdušnou čarou 32km a 3km převýšení. Dostali jsme mapu velkou tak, že by se s ní dalo přikrýt a mohli jsme začít stoupat. A stoupali jsme dlouho. Hodně dlouho. Když už jsme stoupat přestali, a mohli jsme lehce začít klesat, tak jsme zvolili postup na další kontrolu opravdu výtečný a trochu jsme se ještě proběhli mezi sutí pod ohromnýma skalními stěnami okolo Zugspitze, čímž jsme dost ztratili. Není nad to si zvolit cestu sice kratší, ale o dvacet minut pomalejší. Od této doby jsme se v tom lehce plácali. Na jedné z dalších kontrol jsme bloumali lesem jak zloději v prázdném skladě a kontrola nikde. Bráchu v ohradě začali honit koně a pak jsme tu kontrolu našli. Při seběhu do nížin jsme si pěkně rozbili stehna a když jsme dorazili na louku kde byl cíl etapy tak jsme měli 36km v nohách. 


Konečně jsme mohli sundat ty pitomý batohy, velká úleva. Postavili jsme stan a jelikož začalo pršet tak se uchýlili do stanu. Započali jsme vařit čínskou polévku a k tomu popíjeli hruškovici. Bylo potřeba co nejvíce snížit váhu, což se nám konzumací nepodařilo, protože vše nasáklé vodou vážilo ještě víc než na startu. Trochu paradoxní bylo, že to byl závod bez cizí pomoci a my jsme spali na louce, kde přes cestu byla hospoda s pivem a my se na ni jen mohli smutně koukat, protože jsme měli od organizátorů zakázané opustit kemp. Dole pod kempem tekla řeka, bylo to pěkné smočit zadek v ledové řece, ale ani tam jsme nemohli (prý zakázané od vesničanů aby jsme vodu neznečistili). Dokonce jsme měli zakázané požívat i mobilní telefony, takže všichni potají ve stanu vyťukávali zprávy a volali se spacákem přes hlavu aby je nebylo slyšet. Ale jinak to bylo fajn. Jelikož tam opravdu nebylo co dělat, tak sami organizátoři porušili pravidlo cizí pomoci a mezi stany rozhodili několik flašek tvrdýho chlastu. Hned se vytvořili hloučky lidí a začalo se diskutovat. Když padla tma tak jsme se šli tulit do stanu. Únava a hruškovice zajistili tvrdý spánek až do rána. Celou noc pršelo a moc jsme toho neusušili. 


Po prvním dnu jsme byli třetí a na druhý flek nám chybělo deset minut. Ráno jsme se potají vyplížili do lesíka za louku , protože ranní zážitek na Toitoice hned po ránu nebyl moc lákavý. Nikdo nás neviděl, sbalili jsme věci a vyrazili jsme za zážitky do druhé etapy. Ta byla o něco kratší a měřila vzdušnou čarou 27km, naběhali jsme 30. První hodinu to bylo jenom do kopce. Hned na první kontrolu jsme si řádně zahoubařili , ale pak jsme chytli slinu a krásně a přesně nám to šlapalo. Zhruba v půlce přišel zajímavý postup, kdy jsme se brodili řekami, škrábali se z a do útesů a prodírali se křovím. To je tak když se běží orienťák na turistické mapě a zelená barva může obsahovat mnoho věcí a překvapení. S bráchou jsme každý chytali slinu v jiný okamžik a tak vždy jeden tahal pilku a druhý potichu trpěl.  Nakonec se nám druhá etapa vydařila a vyhráli jsme ji, což nám zajistilo celkově druhé místo. Dánové, které jsme odsunuli na třetí se na stupních vítězů tvářili dost kysele. Porazili jsme je totiž o necelé tři minuty, což na dvoudenním závodě asi zamrzí. V jejich zármutku jsme je ještě podpořili. 


Pak už jen dlouhá cesta domu. Když jsme po několika hodinách zastavili u pumpy a snažili se vylézt z auta a dojít k pokladně, někteří lidé soucitně koukali a v duchu si jistě mysleli, jaký jsme chudáci, že jsme oba dva postižení. 


Děkujeme ženám za pochopení. 




Tuesday, July 17, 2018

Oravaman - návštěva u sousedů podruhé

10:38 AM

Oravaman jest střední triatlon, čili cyklický individuální sport zahrnující tři části (plavání, cyklistika, běh) které je nutné absolvovat ve stanoveném pořadí v těsném sledu. Oravaman je zároveň i druhý závod  trilogie Oravaman extreme tour a hlavně je to nádherný a těžký závod v Roháčích a jejich okolí.
Jak už jest známo triatlon začíná plaváním a aby jsme mohli vykonat plaveckou část, museli jsme nasednout v 6:00 na autobus a jet na Liptovskou Maru. Mara je nádherná vodní plocha za níž se dmou západní Tatry. Její průzračnost je zhruba v rovnici 1 cm vodní viditelnosti na Mácháči = 10m na Maře. Jelikož ráno bylo rychlé a brzké, tak ještě než autobus stihl zaparkovat u místa startu, vyhlédl jsem si pěkný zalesněný svah, hned za silnicí vedle depa a vody. Tento svah byl galerií ranní nervozity a i já jsem daroval, do zatím poloprázdné galerie, svůj exponát. Při mé druhé návštěvě, těsně před startem, již byla exponátů plná. Teda ne, že bych se tím kochal, či je dokonce zkoumal, ale musel jsem projít čistou nohou a tak jsem bedlivě koukal kam šlapu a občas mě zarazilo co je k vidění. Ale dost exponátů, je čas startu. Jsem nervózní a to je známka, že mi na tomto závodě záleží. Jako vždycky plavu kraula a docela mi to jde a držím se v popředí. Po 2km můžu vylézt z Mary a lezu z ní na třetím místě. Po plavání následuje část cyklistická.
Na kole nás čekalo 90km v parádních kopcích s příjemným převýšením 1,8km. Kopce jsou koření cyklistiky a já mam rád hodně ostrý koření. Navíc je u kopce výhoda, že z většiny případů po kopci nahoru bývá kopec dolu, kde se můžou dělat jiné věci než jen šlapat. Kolo je vždy má slabina a tak jsem doufal, že se nebudu moc propadat do hloubi startovního pole. Ale od Goralmana jsem najezdil nějaké kilometry navíc, takže už jsem překročil hranici tisícovky, což v mém případě je znát. Navíc na trati nejsem osiřelý a již od plavání mi dělá parťáka Hrady, což mě motivuje k rychlejším výkonům. Před námi jede vedoucí španěl, za námi zatím ještě chvilku jede taky španěl, ale jelikož španěl k španěli sedá, tak netrvalo dlouho a už jsou oba dva před námi. Když mě předjížděl Marcelo Zamora tak jsem zběsile zapátral ve svém španělském slovníku po nějakém vtípku, ale zmohl jsem se jen na “vamoz vamoz” což moc vtipný není a jelikož to s ním vůbec nehlo tak mi asi ani nerozumněl. Kolo příjemně odsýpalo do té doby než nás dojel Venca Holub a to už jsme museli šlapat hodně rychle. Na kole se mi to často při závodě nestává, ale musel jsem dvakrát na malou. Jenže nebyl čas ztrácet čas a zastavení nepřicházelo v úvahu. Takže při jízdě z kopce jsem se učil dovednosti malých dětí,  A není to sranda, co šlápnutí to přerušení toku, a začni si hned znovu. A nejhorší je ten pocit, když vám teplá urína stéká po nohách do bot. Už vim jak se cítí můj dvouletý syn Matěj když to občas pustí do gatí. Ale jinak to byla fajn cyklistika.
Druhé depo a celé centrum dění bylo v Zuberci a když jsme se do něj blížili, celá vesnice fandila, bylo to fajn.Na běh jsem se těšil hodně. 21km s převýšením 1,2km na prvních osmi kilometrech. Těžký a nádherný terén a ideální horské počasí. První kiláček byl ještě milosrdný, ale pak se Roháče zvedli a bylo to sedm kilometrů jen do kopce na vrchol Brestové 1902 mnm. Zadýchával jsem se významně a bolest byla přítomná. Na hřebenech mlha, že by ji ani Rákosníček nerozkrájel, foukalo a občas i zapršelo, ještě že tak. Věděl jsem, že pokud chci být na stupních vítězů, musim z kopce vypojit nervovou dráhu mezi nohama a hlavou. Seběh z Brestové je dlouhý, prudký a velice technický. Nadechuji se, nabudím se a bezhlavě letím dolů. Hlava nehlava kámen nekámen, nějak to dopadne. Hlavně ať to nedopadne na zem. Občas sám sebe vyděsím nějakým svým vratkým krokem. Výhoda je, že při nekontrolovatelné rychlosti z kopce nemáte čas moc přemýšlet co se může stát. Jediné na co se soustředím jsou tři metry předemnou a kam šlapu už nekoukám. Je to velice zajímavé, že si hlava dokáže zapamatovat krátkodobý postup kam šlápnout. Nakonec to dopadlo dobře, čili jsem se dostal na třetí místo a to si jen tak tak udržel až do cíle. Spokojenost.
Regenerace probíhala v tradičním slovenském stylu - dobrá muzika, pivo a borovička. Druhý den jsem se cítil fajn do té doby než jsme s rodinkou sedli do auta a jeli deset hodin zpět k jezeru Máchovu. Z auta už jsem málem nevystoupil a ještě tři dny po závodě si bez opory nesednu na záchod, schodům se vyhýbám. Sám jsem zvědav jak o nadcházejícím víkendu zvládnu s bráchou 80km běhu v Alpách. Ale což, jak praví heslo Oravamana - Bude ako nebolo! Děkuji Hradymu a Vencovi za motivaci a všem organizátorům za bezchybnou a jedinečnou akci. V neposlední řadě dekuji Roháčům za to jak jsou krásné a vábivé. A už teď se těším na vrchol trilogie Jánošíka, závod všech závodů.



NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017