[Jan Francke][carousel][6]

Wednesday, November 24, 2021

Zimní Čert

1:44 PM

     Aljaška již zlehka na dveře klepe, a tak je na čase přestat dělat, že to neslyším a jít otevřít dveře. Uvítat Aljašku v obýváku, pohostit ji a lítat okolo ní, jako ten nejlepší služebníček. A až budu dost vylítanej a ona dostatečně uspokojená, třeba se uvolní a já na ní skočím.....Ale k tomuto aktu je cesta ještě hodně dlouhá.

    Abych se posunul fyzicky o kousek dál, začal jsem využívat donucovacích tréninkových prostředků - závodů. Jak jest známo závod je nejlepší trénink a motivace k němu. Takže mezi další zářez patřil, snad již i tradičně, Zimní Čert, jehož letní verzi na 66,6km jsem absolvoval na jaře, ve výrazně zhoršeném fyzickém stavu. Už v půlce letní trasy jsem se divil, kam se poděl můj fyzický fond z mládí a byl jsem rád, že jsem doklopýtal do cíle. Naštěstí v zimní verzi jsem fondy z mládí hledat nemusel.

    Zimní Čert je vskutku nádherný závod v mém sousedství, spíše než závod je to gastronomicky-sportovně společenská událost s rodinnou atmosférou. Ta jest vytvořena jak jinak než rodinou, a to čertů a čertic od Ouhrabkovic a jím přidružených. Jejich zapálení je opravdu čertovské a je neskutečné kam tuto čertovskou událost za pár let dotáhli. Takže klobouk dolu a poděkování.

    No a co se týče mého výkonu, tak ten byl dobrý, čili za tři v cíli. Delší trasa měří 33,3km a je vedena po nádherných terénech v dalekém okolí Hamru nad jezerem. Díky orienťáckým vložkám (myslím terénním) a neustále se měnícímu směru trasy, vlevo, vpravo, nahoru, dolu není čas se začít nudit. Vyběhli jsme celkem svižně. S bráchou po boku jsme se drželi v popředí a machrovali hlavně v terénu z kopce, kde to ostatním zas tolik nešlo. Na první občerstvovačku, kam to bylo z kopce, jsme doběhli první. Trošku mě mrzelo, že jsem ani nezastavil a nedal si něco dobrýho, protože nabídka občerstvovaček je větší než nabídka některých hospod. No ale využil jsem toho, že jsem si nesl pití a než se brácha občerstvil, mohl jsem zvolnit. To bylo naposled, kdy jsem chtěně zvolnil. Na čele jsme tedy běželi já a brácha, specialista na Wintermana Lukáš Pazdera, pak pán v modrém tričku a Dalibor, který běžel kratší trasu, a tak udával tempo ( a v jednu chvíli bohužel i směr :) Pán v modrém tričku se nezdál, ale běžel sakra rychle. Což nás s bráchou trochu znervózňovalo, protože jeho mravenčí styl běhu nevypadal, že to vydrží. Když se odpojil Dalibor, tak jsme zůstali ve předu jen tři. Na druhé občerstvovačce mě to mrzelo ještě více, že jsem se v klidu nemohl občerstvit. Pán v modrém se důrazně dožadoval iontového nápoje a chudáci malý čertící co zajišťovali tekutiny, z toho byli vykulený. Trošku mě naštval, ale zřejmě nevěděl, že když nejde o život, jde o hovno. Chytil jsem slinu a chopil se čela, bohužel jsem tu slinu omylem po pár kilometrech vyplivnul a tím začalo mé nechtěné zpomalování. A hlavně mě došlo, že takhle honit se budu muset až do cíle, a to se mi najednou přestalo chtít. Takže jsem nenápadně opustil bráchu a pána v modrém. Když to brácha zjistil, tak na mě počkal, aby mě dotáhl zase dopředu, ale mávnutím ruky jsem ho vyslal dál. Jaké to milé gesto od bratra. Od té doby jsem byl v lese osamocen a mohl jsem si běžet po svém. Na třetí občerstvovačce jsem konečně zastavil a dal si pivo, chleba se škvarkami, buchtu a pokračoval dál. Nabyl jsem tušení, že kousek za mnou běží Lukáš a ten má silné závěry, takže jsem musel sám sebe bičovat, aby mě nedoběhl. Bylo to spíše na vůli, protože nohám jsem už moc nevládl, ale podařilo se. Brácha držel statečně tempo, ale pán v modrém, Jaromír se jmenoval, ho držel ještě lépe a jednoznačně vyhrál. Tři minuty za nim doběhl brácha a další čtyři minuty po něm já. Pak už jsme se oddávali jen gastronomickému zážitku a shodli jsme se, že příští rok budeme muset dorazit na kus běhu a kus žvance znovu.















Monday, November 15, 2021

Z HROBU na Velkundu

3:30 AM
       Pokud jste se, po přečtení nadpisu, těšili, že bude následovat morbidní pornografické literární pojednání, tak Vás zklamu. Jde pouze a zase jen o pojednání sportovní.

    Začněme u HROBu, což je pro neznalé orientačního běhu zkratka pro HoRský Orientační Běh. Je to orientační závod dvojic v terénu na velmi dlouhé vzdálenosti, většinou ve dvou dnech. A jelikož se zrovna na našich domácích Jizerských kopcích běželo Mistrovství republiky, tak jsme se s bráchou přihlásili. Byl to náš druhý HROB v životě a na rozdíl od toho prvního, jsme si sebou nemuseli brát spacák a stan, což nám ani nevadilo. První den bylo volné pořadí kontrol, 26 km vzdušnou čarou s hromadným startem a druhý den pevné pořadí kontrol, 27 km a start podle ztráty z předešlého dne. 

    V sobotu jsme tedy hromadně odstartovali a je to docela sranda, protože se odstartuje závod, vy si vezmete mapu, uběhnete pár metrů, zastavíte a musíte vymyslet, jak nejlépe kontroly sebrat. První pohled do mapy byl dost děsivej a neměl jsem sebemenší tušení, jak to inteligentně posbírat, ale při zapojení dvou mozků jsme to dali celkem dohromady a za pár minut vyráželi do lesa. Nevýhodou v tomto typu orientačního běhu je, že podle mapy nepoznáte, jak dobře nebo naopak špatně je průběžnej les. Takže naběhnete do krásnýho lesa, abyste si to zkrátili a za pár stovek metrů se prodíráte hustníkem či ostružiním. Vždy je to tedy trochu napínavé. S bráchou jsme naprosto sehraná, a hlavně vyrovnaná dvojice, většinou když tuhne jeden, začne tuhnout i druhej. Nebo když jeden čte mapu špatně, druhej ji čte o něco lépe. Takže jsme to vymysleli celkem dobře a postupně jsme sbírali kontroly, kterých bylo dvacet. Naivně jsme si mysleli, že když to je 26 km vzdušnou čarou, tak naběháme tak 30 km a za tři až tři a půl hoďky budeme v cíli. Po čtyřech hodinách celkem intenzivního běhu jsme měli do cíle ještě daleko. Nechtěně jsme se začali loudat a zkracovali jsme co to šlo. Přebrodili jsme řeku, přelezli nejedny koleje, podlezli mnoho elektrických ohradníků, a nakonec jsme se do cíle dostali. Čekali jsme, že to bude bída, ale nakonec to zas nebylo tak hrozný a skončili jsme čtvrtý s malou ztrátou na třetí. Byl to výlet na čtyři a půl hodiny a 35 km. Večer padlo pár regeneračních piv a druhej den znovu a lépe.

 

    S bráchou máme vyzkoušený, že závodíme lépe, když ten závod nestíháme. Takže na start nedělní etapy jsme přiběhli, aniž bychom to chtěli, deset vteřin před startem. Na třetí místo jsme ztráceli zhruba necelou minutu, a tak jsme se snažili běžet a zároveň volit ideální trasu. To se nám dařilo, a tak jsme už u první kontroly doběhli kluky před námi. Na další kontrolu jsme zvolili jiný postup, dle našeho uvážení rychlejší, a tak jsme nabyli vědomí, že jsme zatím na bedně. V lese jsme už nikoho moc nepotkávali. To až na jedný louce jsme narazili na jednu excelentní vagínu, která nám zpestřila náš postup. Vběhli jsme na louku, bez plotu, bez cedule. Na kopci před námi dva závodníci, kteří náhle změnili směr k lesu. Z kopce po louce sestupovala vagína a kolem ní poskakovali dvě černý chlupatý hovada, Novofoundlandský psi. Něco křičela a my jsme si mysleli, že řve na psy. Ale pak jsme si uvědomili, že své psy asi nenazývá jmény, která označují pánské přirození. Už hodně dlouho, jestli vůbec někdy, jsem neviděl lidskou bytost takhle plnou zloby a vzteku. Agresivita z ní stříkala na všechny strany. Řvala na nás, že jsme na soukromým pozemku a ať okamžitě vypadneme. Což zcela nešlo, protože jsme byli uprostřed louky a nějak jsme se museli dostat pryč a s každým šlápnutím na její pozemek se na nás snesla sprška agrese. Jednali jsme s ní celkem v klidu a popřáli ji pěknej den. Ještě něco plácala, že na nás zavolá policajty a pustí psy, kteří by nás s největší pravděpodobností spíš jen přátelsky olízali. Naštěstí neměla flintu, jinak by nás tam možná i zastřelila. Pokračovali jsme dále, na občerstvovačce dali rychlý pivo a chleba se sádlem a už se viděli v cíli na třetím místě. Jenže ouha, když jsme odbíhali z předpředposlední kontroly, tak jsme potkali team za námi, jak na ní dobíhá. A tak začal kvapík a závod. Bylo to jednoduchý, neudělat chybu v navigaci a běžet rychle.  Už jsme si mysleli, že to máme v kapse. Poslední kontrola, která byla nedaleko od cesty a kousek od cíle a ejhle, my jsme ji minuli. Jediná věc, kterou jsme nesměli udělat. Když jsme ji konečně našli, tak kluci už od ní běželi pryč. Pro nás smutnej pohled. Ale nevzdali jsme to a hnali jsme se za nimi, jak diví a ani už nekoukali do mapy, čímž jsme zhatili naši poslední šanci. Chlapci totiž taky zazmatkovali a minuli cíl, ke kterému jsme byli v ten moment blíže, ale to jsme nevěděli (brácha trochu asi jo) a tak jsme nakonec doběhli až za nimi s minimální ztrátou. Ale což, to je právě na orienťáku to pěkné, že až do cíle nevíš, co se může stát. A my jsme nakonec mohli být spokojený, protože z toho bylo celkově třetí místo.

 

 

    No a teď k druhé části nadpisu, kdy se nejedná o paní z louky, ač by se tak označit dala, ale bylo by to hanění zkratky pro Velkou Kunratickou. Úplný opak HROBU, sice také v terénu, přes brody a kopce, ale času na zážitky a kochání je sakra málo. Naopak je dost času na intenzivní srdce tlukot, popálení průdušek, a hlavně výraznou nevolnost. Na startu jsem stál podruhé a vzhledem k mé paměti jsem si tu intenzivní bolest moc nepamatoval. Stačilo, ale uběhnout tři sta metrů od startu a hned se mi paměť osvěžila. Hlavně po vyběhnutí toho největšího kopce, kam se většina běžců škrábe po čtyřech a po kterém následuje prudký sběh. Nahoru jsem tak šokoval své nohy, že na oplátku oni dolu šokovaly mou hlavu a téměř přestaly fungovat. Je to zvláštní pocit, když najednou cítíte, že zcela neovládáte nohy. No a pak už jsem prostě jen běžel slalom mezi pomalejšími závodníky, snažil se ignorovat jasné signály těla a toužil po cíli. Kterého jsem se za 13:34 minut dočkal, přesně o devět desetin pomaleji než minule. Na mezičasu jsem dokonce běžel jen o dvě desetiny pomaleji, a tak jsem důstojně okopíroval mou poslední účast. Každopádně to jsou nejdelší tři kilometry, co jsem kdy běžel a jednou za rok to není špatný, ale zlatá vytrvalost, klid a rozhled do kraje.







Saturday, October 16, 2021

Winterman 2021

4:07 PM

Už to tak vypadá, že během zimního psaní mé knihy jsem se zřejmě vypsal z podoby, jelikož zjišťuji, že poslední zápis v mém virtuálním zápisníku, je datován koncem února. A co víc, zjišťuji, že dokonce chybí závěrečná textová část mého pochodu za tchýní JIBE JAHA, který jest kdesi rozepsán. Inu což, vinit virus výpadkem komunikace nebudu a pokárám raději sebe. 

Po návratu od tchýně, se do té doby poklidný život začal míhat před očima a hle, byl tu podzim. Ani si nejsem jist, zda-li léto proběhlo či nikoliv. Z jara totiž opět nadechla se pípa, i já zadržel dech, držel a když už rudl jsem a chtělo se mi kakat, musel jsem ho držet dál. Nerad si ovšem razítkuju trenky, a tak jsem to zadržel až do kýženého vydechnutí na konci září. Hosťa, má žena, na tom byla ještě hůře a nechci si představit následky, kdyby sezóna trvala ještě o pár týdnů déle. Naštěstí často kvalitní pomocná ruka našich kamarádů za pípou nám dodávala kyslíku. 

Konec sezóny za pípou většinou znamená začátek sezóny tělesných i jiných radovánek. Ty začínají téměř již tradičně zážitkovým a dlouhým triatlonem Winterman. Zatím vždy po dokončení tohoto podniku, se zapřisáhnu, že příští rok kvalitně natrénuji a budu jako první, kdo zří do kraje z Ještědu. A zatím vždy jsem svou přísahu nezvládl v realitu proměnit. Letos jsem se tedy alespoň pokusil držet tvrzení, že závod je nejlepší trénink a zároveň vyvracet tvrzení, že tam kde nic není, není ani co brát. Pravda jest, že třeba během Čertovského ultratrailu, překrásného a nelehkého závodu na 66km, jsem často otevíral mé truhly fyzických fondů z dob minulých a divil se, že v nich nemohu nic najít. Na druhou stranu se mi zase podařilo získat nějakou tu medaili z MČR v terénním triatlonu a dokonce i na silnici, v triatlonu prostředním. To je ten triatlon, co není ani dlouhej, ani krátkej, odborníci mu říkají poloviční. Vzal jsem na sebe i úlohu jelita v elitě na mistrovstvích Evropy v terénním triatlonu. Na tom německém jsem důstojně dokončil a na tom italském jsem v neštěstí naštěstí dokončil. Ve sjezdech jsem se totiž řídil heslem "Gravitace netíží", ale čtyřikrát si mě mrcha přitáhla. Z Itálie jsem si tedy přivezl i suvenýry v podobě modřin, odřenin a parádního brandingu na noze od brzdového kotouče. A najednou tu byl předvečer Wintermana. V nohách za letošní sezónu zhruba 1700km na kole, pár stovek na běhu a pár desítek ve vodě.  V rukách čtyři koncerty s Divokým Astma. No a v sobě dvě piva a něco prosecca z radosti povolební. Připraven jako vždy.

Nejsou ani tři hodiny ráno, ležím pod vyhřátou peřinou, venku je -2°C a už jen z představy, že za nedlouho budu muset skákat do Labe, se mi nedělá volno. Oškrábeme s pan tátou auto od námrazy a pod jasnou noční oblohou vyrážíme vstříc novým zážitkům. Scéna na místě startu je jak z hodně dobrý severský kriminálky. Tmavý Labe utíká kamsi do husté mlhy a zběsile se z něj kouří, protože jeho teplota mnohonásobně přesahuje teplotu vzduchu. Před startem bych tomu nevěřil, ale voda se svými 14°C se stala nejteplejší část závodu. V půl šestý ráno své tělo svěřuji tomuto toku a svůj život v něm svěřuji do pádla kajakáře přede mnou, kterého bezmezně následuji a za žádnou cenu se ho nehodlám pustit. Tím nechci říct, že jsem se ho držel za loď, ale plavat za ním byla jediná cesta přes tajuplný Rákosníčkův svět. Mlha byla tak hustá, že kdyby ji měl krájet, tak si chudák zničí nožík. Byla dokonce tak hustá, že čluny záchranářů a policie nemohly poslední 3km projet a tím pádem označit říční bóje blikačkami. Bylo ticho, pode mnou tmavě černý podvodní svět a přede mnou v mlze červeně blikající světýlko kajakáře. Jeho parfém mlha přitlačila k hladině a ta vůně mě doprovázela skoro celou devítikilometrovou  plavbu. Všechno, ta tma, mlha, ticho, bludný kajakář, má něco do sebe a danou atmosféru jsem se už naučil mít rád. Nijak zvlášť se neženu a společnost mi dělá Pavel Mužíček, se kterým se ve vodě i na suchu potkáváme již od žákovských let. Nemám vůbec tušení jakým směrem plavu a v jaké části řeky jsem. Bohužel ani kajakář na tom není o moc lépe. Když jednou zvednu hlavu, tak těsně míjí bójku, která se zničehonic vynořila z mlhy a i já mám co dělat, abych ji neobejmul. Pak zase najednou mění směr a úplně svůj kajak otáčí směr nazpátek. Oba dva s Pavlem ho následujeme a zastavujeme, aby jsme zjistili, že nás omylem zavedl ke břehu. Ale vůbec se na něj nezlobím, protože vidí stejný kulový co my a ještě má zodpovědnost jako kapitán. Letos Labe neteče svým tempem a tak to trvá přes hodinu než se z mlhy vynoří světla Děčína. Voda mě docela zahřála a tak mi ani při převlíkání v depu nepřijde, že je stále pod nulou, ale oblékám se dle teploty vzduchu a vyrážím na cyklo výlet.

Cyklistika se táhne krásně, ale dlouho (180km), takže je již tradicí, že to netrvá právě dlouho a započnu své cyklistické propadání. Letos má pozice v čele trvá překvapivě déle než je zvykem, a tak si to užívám.  Možná to je tím, že poprvé v životě sedlám kozu, kterou mi zapůjčil kamarád Zdenda, za což mu velice děkuji. Pro neznalé cyklistické terminologie se nejedná o zvíře, ale o takový vesmírný nepohodlný kolo, z kterýho se blbě kochá, bolej vás záda, za krkem a nebrzdí to. Ale zase jede rychle, no. Možná to je ale taky tím, že v údolích je pořádná kosa, prý až -5°C, což by podle obsahu ledové tříšti v bidónu odpovídalo. A to mě celkem vyhovuje. Když začne vylézat slunce, tak je to romantika jak blázen. Namrzlé louky, opary a barevná obloha. Romantika končí zhruba na šedesátým kilometru, kdy mi dojdou síly a najedou to nejede. Trochu brzy, pomyslím si. Nemám z toho radost a nemám radost ani z toho, že nejsem zdaleka ani v půlce. Následujících 50km mě ta koza vůbec neposlouchá. Naštěstí se blíží tátova záchytná občerstvovací stanice, já potřebuji čůrat a tak zastavuji. V klidu jako člověk vykonám potřebu, vezmu si housku a pokračuji dále. A to pomohlo, prostě jsem potřeboval zastavit.  Netrvá to dlouho a zase mám pocit, že jedu na kole. Dobrý pocit naruší až průjezd lesem, kde se lesák zatloukající klíny do podříznutého stromu, zrovna chystá položit tři stromy najednou. Hned vedle silnice. Jelikož to bylo kousek za zatáčkou, tak jsem jel sice pomalu, ale jeho jsem si všiml, až když jsem kolem něj projížděl. On si u toho ťukal na čelo, že jsem debil nezastavil. To mě dost vytočilo. Jako kdybych byl jasnovidec. Přitom stačilo, aby jeho kolega si vzal vestu a šel si tam stoupnout, či pitomej trojúhelník. Tenhle způsob těžební arogance a bezohlednosti vůči návštěvníku lesa je děsivej. Posílen adrenalinem se opět setkávám s Pavlem, který mi ujel v průběhu mé krize. Do kopce dáme občas řeč a z kopce mi vždy ujede, protože to umí a mě hlavně děsí představa, že bych zapůjčené kolo v zatáčce položil a tím se zadlužil na několik let. Spolu to doklepeme až na ranč Malevil, kde se nesmírně rád postavím na dvě nohy a uvedu své tělo do vzpřímené polohy.

Oživení na běh mi dodává přítomná rodina a děti. Společnost mi tradičně dělá můj brácha, kterej už to má naučený a přesně ví jak ze mě vymáčknout i to co tam není. Začátek běhu klame a je jednoduché to přepálit, proto běžíme rozumně, aby mi nedošlo. Došlo mi, nepomohl ani rozum. Překvapivě dostávám hlaďáka a nohy táhnu jak smrad. Z polohy vzpřímené se opět ohýbám do polohy hrbaté a musí to být hrozný pohled. Na 10km musím zastavit a najíst se. Jsem oprávněně urgován ať alespoň jdu, ale jediný co v danou chvíli chci, je zastavit a jíst. Když poobědvám, tak se téměř okamžitě situace zlepšuje. Toho se hned chytá brácha a začne jeho dril. Jsem zatím na třetím místě a to by mělo být udržitelný, podle ztráty v depu, v pohodě. Jsem rád, že se nemusím extra hnát. Jenže jen do té doby, než táta zahlásí, že za námi někdo běží a má něco přes dvě minuty ztrátu. To mě vůbec nepotěšilo, ba naopak. Fakt, že musím zase spěchat a bojovat o pozice, bolel už teď. Brácha zadal pokyn, že následujících 10km poběžíme co to půjde a pak už to nějak dojdem. Úkol splněn a vybičoval mě k solidnímu běhu. Jenže pak se úkol znovu opakoval a já si nedovolil bratrovi odmlouvat. Tímto stylem jsme se dostali až pod stoupání na Ještěd. Naštěstí tátova informace, že máme asi devět minut náskok, byla velice povzbudivá. Brácha je poctivej a i přesto mě bičuje a motivuje, aby to byl stále alespoň běh. A  tak stihnu dostat ještě jednoho hlaďáka, což už vůbec nechápu a motajíce se musím na malou chvilku zastavit. Už se nemůžu dočkat na poslední kilometr, kdy budu moct oficiálně a s klidným svědomím jít pěšky. Po boku táty, mého každoročního supporta, sestupuji z Ještědu a už je mi dobře, protože vím, že to už za dobře dopadne. V cílové rovince se k nám přidají nejen moje, ale i bratrovy děti, Hosťa a jako Homolkovi dobíháme do cíle. Letos to bolelo náramně a já si zase mohu slíbit, že příští rok přijedu připraven. Snad ne jako vždy.

Děkuji mé ženě, která tak chtěla závodit, ale tělo jí to znemožnilo, za její podporu a těším se, že příští rok nebudu jedinej Francke na startu. Děkuji tátovi za support, který má už profesionálně naučen a teoretická příprava nám zabrala zhruba tři minuty. Poklona mému bratrovi za neskutečnou psychickou podporu na běhu. A v neposlední řadě neskonalé díky těm co za tím stojí a všem jejich dobrovolníkům, protože tohle pořádat nechceš.

Teď už ovšem končí sranda a pomalu jde do tuhého, protože Iditarod 1000mil se blíží a tam jet připraven jako vždy rozhodně nechci.....









Wednesday, February 24, 2021

JIBE JAHA - vol.2 - Orlické hory

2:53 PM

     Náchod, střecha nad hlavou a teplo, téměř idylka. Tu narušilo pouze to, že jsem se ve dvě ráno probudil s ohromnou bolestí v chodidle. Předpokládám, že se do mě zakousl nějaký zánět. Dostanu z toho zimnici a není mi vůbec dobře. Východiskem se zdá býti pouze kouzelný prášek proti bolesti, což dělám velice nerad. Nemůžu si ani stoupnout, takže po kolenou se doplazím k tašce, kde se tento chemický přípravek nachází. Polknu a čekám. Za půl hodiny se dostaví kýžený účinek a já ještě půl hodiny pospím. Když se ve tři probudím, jsem rozbitej jak cikánský hračky. Vyrážím brzy a venkovní, na českou kotlinu silný mrazík mě dokonale probouzí. Propletu se předměstím Náchoda a směřuji ke státní hranici s Polskem, abych si lehce zkrátil cestu. Hranici opět s radostí překročím, neb mám pocit, že jsem na dovolený v zahraničí. Když začne svítat, tak opět z dovolené přijdu domu, kde mě v pohraniční vesničce Česká Čermná potěší vietnamská obchodnice s otevřenými potravinami. Hladový nakupuji co mi padne pod ruku a vše rovnou konzumuji na autobusové zastávce. Musím hltat, protože zima je velká a jídla hodně. Pak musím opět opustit plánovanou trasu, protože vede po silnici bez sněhu. Opráším tedy své orientační znalosti a beru to přes zasněžená pole. A není to vůbec špatné, po polích to je sice pomalé, ale má to svoje kouzlo, volnost pohybu a panenská cesta. Když se blížím opět ke státní hranici, tak se spontánně rozhodnu znovu vycestovat do Polska. Když jsem zjistil, že polská pole jsou stejná jako ty česká, tak se vracím na rodnou hroudu do Deštného v Orlických horách.

    Orlické hory - Jelikož mám vidinu upravených stop, tak chvátám vzhůru na hřebeny Orlických. Chvílemi to vypadá, že by mohlo i Slunce vykouknout, a tak je vše pozitivní. Trochu mě překvapí, jak dlouhé je stoupání na hřebeny, ale to je spíše způsobeno mým pomalým postupem. Ten postupně zpomaluje i začínající sněžení. Čím výše tím hustěji. Konečně jsem na hřebenech, ale vidět je na pár metrů a sněží tak intenzivně, že vůbec nemám tušení, jak vypadá okolní krajina. Cestou potkávám pár nadšenců, kteří si proráží stopu jako já. Podle předpovědi, by mělo být polojasno. Ale já mám pocit, že to je jako když si prdnete do péřovky a táhnete to za sebou ještě půl hodiny. Sněžení si sebou táhnu už od Krkonoš. Po poledni se dostanu k jedinému otevřenému okénku v Orlických horách - Masarykova chata. Jenže fouká jak blázen, sněží a je zima. A dej si v tom venku na pohodu občerstvení. Naštěstí jsou provozovatelé rozumní a hostům zpřístupnili přístřešek, kde alespoň nesněží a nefouká. Automaticky si dávám pivo, guláš, polívku a kávu. Pak předstírám, že si pod stolem čtu mobil, ale poklimbávám. Když se do mě dá serióznější zima, tak vyrážím dál. Sunu se po hřebeni a jelikož zbytečně důsledně dodržuji trasu tak to je místy dost hluboké. Světlo dne pomalu mizí a začíná se vkrádat noc. Naštěstí přestalo sněžit a silný vítr dokonce rozfoukal oblačnost. Podle mapy je jasný, že v Orlických horách není moc přístřešků, kde složit hlavu. Pravda, v jejich jižní části je spousty bunkrů, ale do nich bych si lehl jen v krajní nouzi. Nevím proč, ale mocný beton, úzké průhledy a zvláštní atmosféra na mě nepůsobí dobře. Poslední možnost mám na Pěticestí, kde je bufet Horské služby. Když tam dorazím, tak zrovna bufet zamykají a odjíždí. Člen Horské služby se poptá na mé plány a popřeje mi dobrou a mrazivou noc. Už je tma a nechce se mi vyrážet dál a tak zabivakuji před bufetem. Jenže zde vítr skučí a je -17°C. Problém je, že jsem se cestou dost zpotil a ihned se do mě dá zima. Jedno je mi jasný, tady spát nebudu. Zase balím a zvažuji co dál. Když půjdu dál po trase, tak skončím někde v lese v podobný situaci. Kouknu na mapu a vidím, že pár kilometrů odsud je v Říčkách stanice Horské služby. Začnu žhavit své známe co pracují v Jizerkách a v Krkonoších na Horský. Nakonec musím zazvonit a vysvětlit to, že se mi nechce spát venku. Strašně nerad někoho o něco žádám, takže ono zazvonění už pro mě znamenalo velkou odvahu a touhu spát opět v teple. Bylo to úplně v pohodě a bylo to velice příjemné. Usušil jsem si věci, dal řeč s těmi co sloužili a šel si opět na pár hodin lehnout. Po čtvrté ráno vyrážím a jsem rád, že jsem takto zvolil. Začne svítat a já se dostávám do jižní části Orlických, který jsou prošpikovaný pevnostmi a bunkry, jejich tu spousty. Cesta je příjemně houpavá, spíše z kopce. Jsou to úplně jiný Orlický než ty severní. Cesta je často projetá od lesáků a tak to docela i odsýpá. Když překročím Divokou Orlici, tak se trošku ztratím, ale opět se najdu a tím opustím Orlické hory. Opět se motám po polích a silničkách a hledám ideální cestu k Jeseníkům. Slunce se rozhodlo, že mi dnes bude nápomocno a tak mi krásně svítí na cestu.



Náchod 

Žrací orgie na autobusové zastávce

polní freestyle

Deštné
















NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017