[Jan Francke][carousel][6]

Friday, February 16, 2018

Lipno Ice Marathon aneb český Yukon

1:17 PM
Bylo období v mém životě (a jistě ještě přijde), kdy jsem byl vášnivým surfařem, přesněji windsurfařem. Byl to spíše už fanatizmus než vášeň. Ale i přesto, jsem svůj český revír omezil pouze na jezero Máchovo. Jaká to škoda. Například do naší největší vodní plochy, Lipna, jsem palec nesmočil  ni jedinkrát. No a až nyní, jsem měl možnost palec smočit. A doufal jsem, že nesmočím. To proto, že je únor a po hladině  ne zcela zamrzlého Lipna jsem se pohyboval po svých. Důvodem byl unikátní počin Lipno Ice Marathon.

Tento závod si mě získal už tím, že se koná v únoru, po ledě, po sněhu a to mam rád. Navíc jak jsem posléze zjistil, tak atmosféra závodu je naprosto famoźní, žádná selanka či býčí hovínka, prostě správnej Lipenskej punk. No a co ještě víc, tak zimní Lipno má svoje magické kouzlo a já jsem si připadal jako na malém českém Yukonu. Když jsem si odmyslel tu civilizaci okolo, tak jsem byl daleko na severu. Takže ještě než jsem odstartoval, byl jsem již uspokojen.

Letos podmínky nebyly úplně yukonské a tak část trasy vedla po ledu a část po okolních polích a lesích, protože černá voda Lipna se na nás z mnoha míst koukala a teplota byla pouhých -1°C. V životě jsem samotnej maraton neběžel a tak jsem po startu vyběhl s tim, že až prostě nebudu moct, tak hold nebudu moct a budu muset asi zpomalit. Naštěstí jsem tento fakt, ku mému překvapení, musel řešit až zhruba 6km před cílem. Když jsem na čele závodu osiřel a nikdo za mnou, nikdo přede mnou, tak jsem se mohl věnovat fantazírování, to mi jde totiž hodně dobře. Takže jsem při pasážích po ledu přimhouřil oči a představil si, že běžim po Yukonu, v divočině a nikde nikdo. Tyto představy mi dodávali hodně energie a hlavně radosti. K tomu se přidala radost, že běžim první a byl jsem štastnej člověk. Když už to nešlo po ledu, tak terénní pasáže taky stály za to a byly velice příjemným zpestřením závodu. Organizátoři vědí čím povzbudit na občerstvovačce, na gely a tyčinky sere bílej tesák, ale vynikající slanej vývar stačil k tomu, aby člověk byl zas člověkem.  Všechno to tak nějak klapalo až podivně lehce a bezbolestně. Takže jsem jen čekal kdy to přijde. Přišlo to celkem rychle bez varování a poslední 3km po ledu bylo hodně bolavý a dlouhý. Naštěstí bylo na co koukat, protože okolo se proháněly yachty na ledu a tak jsem nakonec po dvou hodinách a pětapadesáti minutách stál za cílovou bránou. Šťastnej, že už nikam nemusim a že si můžu dát pivo. Nohy mě boleli jak čert a to byla známka, že to byl poctivej a drsnej zimní závod, který u nás nemá obdoby.

Musim vysmeknout poklonu pořadatelům za to, jak to dělají a že to dělají. A budu doufat, že v tomto duchu budou pokračovat. Pokračovat by nemohli bez dobrovolníků a záchranářů, kterým patří také obrovské díky. Stát tam několik hodin v mrazu a koukat se jak občas někdo proběhne to chce morál.

Pokud by jste si chtěli zkusit, jaký to hodně zhruba je na zimním Yukonu, tak se vydejte na Lipno an maratón. Pravda, vlci tam sice nejsou, ale divoký prase vás taky může potrápit. Propadnout se a omrznout tam můžete stejně. A polární záři? Tu uvidíte, když zůstanete až do večera a poveselíte se na after party. Pak už jen stačí vyjít ven a kochat se a nasávat ten mrazivej Lipenskej vzduch.

No a jestli si můžu na příště něco přát, tak alespoň -20°C, pak to bude dokonalé.
Díky



Friday, December 8, 2017

Ještě jdu do Ještědu

3:05 AM
Každý literární produkt musí člověku v hlavě zrát jako zraje víno v sudu. Mé zážitky, nejen z Yukonu, se třeba nachází ve fázi burčáku, ale z toho chci mít spíše archív a tak to ještě chvilku potrvá než bude možno degustovat. Jsou ovšem zážitky, které v hlavě zrát nemusí, takový hroznový džusíky a tím byl i můj nedávný nektar na Ještědu.
Mam v oblibě zimní radovánky, třeba tahat sáňky zmrzlou divočinou, zkoulovat se v mínus čtyřiceti, chodit po tenkém ledě a podobné. Třeba Ještěd Winter Skyrace. O sky runningu jsem už něco slyšel a díky mým znalostem angličtiny usuzuji, že se spíše běhá směrem k obloze než k horizontu či k zemi. Na tomto závodě se běží buď k obloze a nebo k zemi, párkrát jsem měl i možnost se k té zemi podívat blížeji.
Podmínky byli ideální. Byl sníh, to jsem dokázal určit, teplotu jsem pocitově určil na nulu a tak jsem si radši oblékl bavlněné tričko mého dědy ze Sokola aby na Ještědu mohl jsem zastavit a pokochat se bez toho aniž bych mrzl. Trasa měřila 21km a během ní jsme měli unikátní možnost se podívat na Ještěd 2,5 krát. Hned od startu se běží pod lany lanovky na Ještěd, běh ovšem brzy střídá chůze a i ta je velice nepříjemná. Jsem člověk vytrvalý a trvá mi někdy i několik dní než se rozhýbu, proto se už po pár stech metrech ocitám v nekomfortní zóně, ze které se už nedostanu. Netrvá dlouho a už cítím spálené průdušky. Ne že bych cestou potahoval ubalený konopný svitek, ale mé hluboké hrdelní nádechy studeného vzduchu činí své.
Bylo by nudné popisovat detailní průběh závodu a jak jsem se cítil. Nicméně bych vypíchl pár zážitků. Třeba jsem si z nostalgie vzal boty s hřebama co jsem měl na Yukonu. Pravda, krásně na ledu drželi, ale byli o tři čísla vetší a noha mi opuchá zhruba po pěti hodinách chůze. Takže jsem si připadal jak lachtan a nebylo kilometru kdy bych si nešlápl na kotník. Naštěstí díky mé plavecké minulosti mam kotníky velice flexibilní a tyto kotníkové došlapy zvládám většinou bez následků. Díky botám jsem si i párkrát prostudoval strukturu sněhu.
Nebo krásný zážitek když jsme stoupali na Ještěd po kamenném poli a nahoře se dralo slunce z mlhy a oparu, nešlo se neotočit a nepokochat se. Ani se mi nechtělo dolu abych mohl zase jít nahoru.
Při posledním výstupu na Ještěd mou hlavu naprosto pohltí vizuální pravzpomínka na bílou igelitovou tašku, na níž je jednoduchou kresbou vyobrazen černý panáček s nákupní taškou a pod ním nápis „ještě jdu do Ještědu“ čili hodně bývalého obchoďáku v Liberci. Ještě jdu do Ještědu, ještě jdu do Ještědu si neustále opakuji a musím se tomu smát. Jenže v půlce Ještědu už moc nejdu a humor je fuč. Začnou se mi klepat nožičky a sotva se plazím, občas musím i nenápadně zastavit a pustit závodníky za mnou přede mně. Dostávám opravdu solidní krizi a jsem velice rád, když se ocitnu na vrcholu Ještědu. Zde má u mě Honza Dušánek, mozek toho závodu, asi největší plus ze všech. Těch plusů je hodně, je to opravdu fajn zážitkový závod, ale to když jsem konečně udělal poslední krok a ocitl se na vrcholu Ještědu a zároveň na dně mě a holky na občerstvovačce se mě zeptali jestli nechci rum, tak mi spadla brada a rozsvítili se očka. Chtěl jsem. Měl jsem velkou žízeň i hlad a byl jsem zvědav co se stane. Holky nalili do kalíšku a tím jsem záhy zahnal žízeň. Ještě větším překvapením bylo jak lahodný rum to byl. Opravdu potěšil, jak Honza, holky tak rum.

Život je fajn a já si kloužu z Ještědu jak pírko co zvolna padá k zemi. Cítím jak mé žíly a tepny otevřeli své brány a můj stav se lepší natolik, že kdybych neměl hlad, tak by se mi ani do cíle nechtělo. Nejradši bych za sebe zahákl saně a šel někam hodně daleko…….Ale to si nechám na jindy.



NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017