[Jan Francke][carousel][6]

Sunday, April 14, 2019

Děj sedmý - aljašská míle

3:39 PM

Když jsem zjistil, že jsem tedy na Aljašce a co tu dělám, tak jsem ještě chvilku počkal než budu schopen plně ovládat ruce, které jsem si přeležel, a vyrazil jsem na cestu. Docela dlouho jsem se tím ještě bavil a přemýšlel nad tím, jak má mysl musela úplně vypnout a veškerá energie byla pošetřena ku spánku. Je to zvláštní pocit se probudit a vůbec nevědět. Mít po dobu dvaceti vteřin úplně čisto a prázdno v hlavě. Dvacet vteřin je fajn, ale bohatě to stačí a doufám, že pan Alzheimer zaklepe na dveře až za hodně dlouho. Měl jsem taky štěstí, že bylo teplo. Kdybych takto vytuhnul ve velkém mrazu tak bych taky necítil ruce, ale možná už navždy.

Z přemýšlení mě vyruší pocit, že tu nejsem sám. Začnu se tady více věnovat okolí a hle, statný los mě pozoruje svým tupým a pohrdavým okem nedaleko ode mne. Hned vedle něho jeho parťák a stejný pohled. Kluci jsou asi místní drsňáci a tak dělám, že tu nejsem a ani nezastavuji abych si je zvěčnil. Nerad bych jim dal šanci aby zde zvěčnili oni mě. Los je totiž nejnebezpečnější zvíře na které v zimě můžete narazit. Je velice teritoriální, neuhýbá a nemá problém si kopnout do turisty. Když po vás začne dupat půl tunový kolos tak to máte jasný. Po chvilce rychlé chůze vidím na sněhu podivnej velkej klacek. Když se přiblížím tak zjišťuji,že to je losí noha. Trošku hororová scénka.

Když se po několika hodinách chůze ohlédnu, tak hory jsou už daleko za mnou. Docela mě udivuje, že stačila noc a půl dne chůze a hory jsou vzdáleny jako kdyby byli strašně daleko. Bohužel tento fakt znamená, že zábava a pestrost jsou fuč. Cesta se už jen lehce houpe a postupně se z ní vytrácejí zatáčky. Jakmile se do zatáček přidá horizont, je to o nervy. To na horizontu totiž vidíte, že cesta zatáčí. Když tam za půl hodiny dojdete v naději, že za zatáčkou bude něco nového, jiného, tak po mírném zatočení vlevo či vpravo se opět ocitnete na stejném místě jako před půl hodinou. Na horizontu opět zatáčka, která přinese jen další horizont z další zatáčkou. Roviny a monotónní pohyb to je pro mě ta nejhorší kombinace. Sice svítí slunce a je něco po poledni, ale opět se nořím do světa chůzo-spánku a bloumám krajinou jak omámený.

Dnes mám v plánu na pár hodin zabivakovat a dostat se co nejdříve do vesničky Nikolai, kam to mam zhruba ještě sedmdesát kilometrů. Vím, že zhruba za deset kilometrů má být srub, který slouží jako úkryt v případě nouze. Ale je jeden a půl kilometru od naší cesty a tak jsem ho zavrhl. Jenže jak čas běží a krize se prohlubuje tak vidina bivaku na sněhu začíná být méně a méně lákavá než vidina střechy a ohně v kamnech. Až budu na odbočce ke srubu tak se rozhodnu. Mezitím dojdu na opravdový konec hor. Stojím na výšině a přede mnou se rozprostře absolutní rovina. A v té rovině se do lesa jako nit zařezává naše cesta, která neuhne kam oko dohlédne. Poslední seběh z kopce a hurá do bezvědomí. Když už každým metrem očekávám odbočku ke srubu, tak se objeví na stromě cedule “5 mil na srub”. Zastavuji, dýchám hluboce a pomalu, abych tu informaci zpracoval a zbytečně se nevztekal. Vím, že vztek mě ke srubu nepřiblíží, ale po ukončení meditace si stejně pořádně jednu povětrnou holku zařvu. Pět mil je osm kilometrů. V našich podmínkách žádná hrůza. Jenže tady platí aljašská míle a ta z neznámých důvodů je nekonečná. Tady pět mil je jak dvacet kilometrů. Jdete, běžíte, snažíte se jít tak rychle a když už si myslíte, že máte za sebou určitě alespoň tři míle tak se odvážíte podívat na gps a zjistíte, že jste ušli míly jednu. Sklopit hlavu a šlapat je však jediná věc co s tím jde dělat.

Díky únavě jak fyzické tak mentální už mam alespoň jasno kde budu spát. Když se se západem slunce konečně dostanu na odbočku ke srubu tak neváhám a zatáčim ke srubu. Ty tři kilometry mi za to stojí. Dojdu ke srubu a doufám, že tam nikdo není. Hurá, srub je prázdný. Kamna, dřevěné palandy, stůl a židle. V divočině největší komfort. Rozdělám oheň v kamnech, venku se stmívá a je to romanťárna jak prase. Sedím si tam jen tak, koukám z okna, v kamnech praská oheň, nikde nikdo, žádnej signál, ticho a klid. Polévá mě pocit pohody. Ihned zjišťuji omyl, že ač mam pohodu, tak mě polévá špatně zavřená termoska, kterou mám na klíně. Suším si věci a nikam nespěchám, vychutnávám si to a klidně bych tu pár dní zůstal kdybych nebyl v závodě. Když se chystám ulehnout tak příjíždí jeden biker z Novýho Zélandu, fajn chlapík. Chvilku po něm přijede další biker. Skot co žije v Austrálii, takže jeho unikátní řeči nerozumim ani slovo, ale to nevadí, je taky super. Zhruba po hodině spánku ovšem přijede debil. Nějakej frantík co sem vůbec nepatří. Všude si na něco stěžuje a má blbý otázky. Teď sem přijel když jsme všichni leželi. Všechny vzbudil a pak se začal blbě ptát a šeptat aby nás asi vzbuzený nevzbudil. Když jsem přišel tak jsem nanosil dřevo a několik kbelíků sněhu aby bylo dost vody. Žabožrout všechnu vodu co byla na kamnech nalil do termosek a půlku hrnce u toho vylil na podlahu. Nechal vyhasnout oheň. Nešel ani pro dřevo ani pro sníh. Naopak mu vadilo, že má spát na palandě nahoře na dřevě. Já už jsem to nevydržel a začal jsem se chystat na cestu, on mezitím čekal až se vypakuju a hned si zabral moje místo. Lehl si na něj a zeptal se mě, jestli se mi nezdálo, že ta postel je trošku z kopce.

Popřeji mým kamarádům pěkný pobyt a v jedenáct večer odcházím vstříc černý noci. Do Nikolai to mam šedesát kilometrů a mám tušení, že tu bude ošklivá noc.






Thursday, April 4, 2019

Děj šestý - negativní

3:25 PM
Rohn check point, 290km. V plánu bylo pospat, usušit věci a na noc vyrazit. Ale plánuj si na Aljašce kde člověk neví co se stane v příští vteřině. Prostor stanu je výrazně omezený a tak zde platí pravidlo kdo dřív přijde ten dřív odchází. Když jsem přišel, tak zde byli jen dva bikeři a místa bylo max pro další tři. Bikeři tvrdili, že za námi je větší počet závodníků, ale že dorazí až za dlouho. Pohoda, nespěchám. Lehnu si na haldu z jehličí a prohnut v luku dle tvaru haldy se snažím usnout. A ejhle, jen co zamhouřím oka, rozepíná zip stanu právě přicházející závodník. Dobrý, ještě dva. A hle, netrvalo to ani dvacet minut a tu jsou. Oka již nemhouřím a čekám na závodníka, který mě jasnou matematickou rovnicí vyprovodí ze stanu.  Pravda, zas tak jasný to není. V rovnici zafungoval lidský faktor vyčůranosti (slušně řečeno). Zzzzzzzzip se rozepíná a vchází vyčerpaný chodec. Dle rovnice by měli frčet bikeři co přišli přede mnou, ale leží a dělají, že o ničem neví. Nijak to neřeším, vstávám, balím věci a uvolňuji místo. Věci stihli rozmrznout, ale k stavu sucha mají daleko. Ještě chvilku sedím ve stanu na špalku a snažím se zmenšit své zásoby jídla. Přichází další závodník a s ním i pomocník na check pointu a jelikož to je amík tak velice opatrně naznačuje americkým bikerům, že by měli vstát a jít. Ptají se ho co tím myslí a ve mě to najednou hrklo. Odpověděl jsem za něj, že si mají sbalit svoje hovínka a vypadnout nebo chcete-li doslovně “Pack your shit and get out” . Bylo ticho a někdo se tomu zasmál. Sám sebe jsem překvapil, ale svůj účel to splnilo. Když mě pak později předjížděli na trati, jeden pozdravil na půl huby a druhý vůbec. Nechť je Aljaška potrestá sama.

Vyrazil jsem v deset večer za silného větru. Velice brzy jsem se dostal na širokou řeku kde vítr ještě zesílil a kde led byl hladký jako sklo. Ale nejen, že byl hladký, on ani nedodržoval horizontální rovinu a nakláněl se v různých úhlech do stran. Zde dostávám poprvé opravdu velký strach. Pár metrů ode mě teče a hučí černá voda řeky a do ní se pod lehkým úhlem svažuje led po kterém jdu. Saně kloužou dolů k vodě a já musím jít bokem a nahoře aby saně nespadli do řeky a já s nimi. Jsou chvíle, kdy se nemůžu ani pohnout, stojím na místě a pomalu sklouzávám dolu. Vždy mě zachrání nějaký kámen nebo štěrk a o který se zadrhnu. Všude okolo je tma, pode mnou hučí řeka a všude okolo mocně hučí vítr. Je mi z toho nedobře. Nejhorší je, že mám na saních boty s hřeby, ale v momentální situaci se k nim nedostanu. Když se led konečně narovná, tak nazouvám boty s hřeby. Je to o něco lepší, ale led je místy tak vyhlazený, že i hřeby kloužou. Ani na rovném ledě nemůžu jít rovně. Vítr fouká z boku a při každém poryvu mi otáčí saně a mě s nimi, takže většinu času jdu bokem. Alespoň jsem si procvičil hlasivky a některá odvážná slovíčka. Po hodině toto peklo skončí a trasa opouští řeku.

Chvilku mentální odpočinek při chůzi lesem než začne peklo číslo dvě. Dostávám se na planiny, kde se pasou stáda bizonů. Všude spousta bizoního trusu o kterém jsem si nejdříve myslel, že je medvědí. Ale po detailnějším rozboru jsem obavy z medvěda vyloučil. Nicméně bizoni se zde nepasou náhodou. Je zde teplejší oblast, která má své mikroklima. Nejdříve to začne tím, že občas narazím na pruhy trávy bez sněhu, Z pruhů se stávají kratší úseky se štěrkem, kamením a trávou. No a z úseků se nakonec stane docela regulérní oblast bez sněhu. Táhnout saně přes kamení, štěrk a trávu je opravdu libůstka a jestli se mi zdálo, že na sněhu drhnou, tak tady stojí. Mám strach aby to pod mojí náloží věcí vůbec vydrželi. Aby toho nebylo málo, tak se přidají velice prudké výstupy, do kterých ty saně sotva vytáhnu. Takhle to trvá několik hodin a ke konci jsem úplně vyřízený. Když se opět dostanu na sníh tak mám pocit, že jsem v nebi. Takovou radost ze sněhu jsem dlouho neměl.

Dostávám se na menší jezera a zde na mě padá silná spánková krize. Už nejsem v napětí, chůze přešla v monotónní šlapání a tak se vkrádá spánek. A vkrádá se mocně. Pamatuji si, že jsem šel po úplně černým popraskaným ledě. Snažil jsem se být ostražitý, ale vůbec si nepamatuji jak jsem se dostal na druhou stranu a ani to jak to jezero bylo velké. Pamatuji si jen to, že se mi zdálo jak vedle mě běží pes a jak jsem uskočil a málem spadl na led. Tak nevím jak to bylo s tou ostražitostí. Mikrospánek a v něm mikro sny, mě strašili čím dál častěji. Na Yukonu jsem to řešil tím, že jsem sedl na saně a dál si pár minut spánku. Řeším to stejně i zde. Ale nefunguje to. Vydržím jít půl hodiny a znovu to na mě spadne. Opět sedám na saně a dřímám. Opět půl hodina chůze a zase se ocitám v podivném světě mezi realitou a sněním. Takhle to trvá celou noc. Probudí mě až ranní svítání. Šel jsem kolem padlého stromu a jeho kmen vyzýval k usednutí a vykonání potřeby. Jak si tak kakám, tak najednou spustí koncert dvou smeček vlků, kteří zřejmě soutěží v tom, kdo hlasitěji vyje. Nejdřív zleva a pak zprava. Nevím proč vyjou, já nic necítím.

Vysvitne slunce a je mi lépe. Volám satelitním telefonem své ženě. Když už sedím na saních tak si dělám i sušenou expediční stravu. Ta se zalije ideálně horkou vodou a čeká se zhruba osm minut než je připravena. Řekl jsem, že těch osm minut využiji kvalitně a zdřímnu si klasicky na pár minut v sedě na saních. Probouzím se za čtyřicet minut. Totálně, ale opravdu totálně zmatený. To se mi nestalo ani po té nejhorší opici. Vůbec nevím kde jsem, co tady dělám a proč tu jsem. Nevěděl jsem jestli jsem v Jizerkách nebo v Kanadě. Nevěděl jsem proč tu je sníh a proč tu sedím. Trvalo to dobrou chvilku, než mi vše došlo. Ruce jsem téměř necítil a pořádně mě brněli. Jak jsem o ně byl opřený hlavou tak znecitlivěli. Sušená strava je úplně studená. Naštěstí nemrzne. Vstanu a musím se tomu dlouho smát. Mám radost.










NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017