[Jan Francke][carousel][6]

Thursday, October 15, 2020

Biče pletení

11:51 PM
Utichla pípa. Utichl chlaďák. Utichl turisty ruch. Utichlo jezero. Jen náš druhorozený syn, hlasitý Vojtěch, neutichl. Motivací k naší trpělivosti měla být vidina volného večera a noci bez dětí, téměř po třech letech. Ta vidina nastala a my jsme s Hosťou odevzdali děti babičkám a dědovi, za což jim patří neskonalé díky, a co nejrychleji se vzdálili tam, kde Labe spolkne Ploučnici, Děčín. Celkem logicky by člověk tuto bezdětnou situaci využil k příjemným, společenským, večerním a posléze i nočním aktivitám. Ale jelikož naše myšlení logiku často postrádá , tak tomu samozřejmě tak nebylo a my jsme situaci využili k časté návštěvě toalety v důsledku nervozity z nadcházejícího závodu a k přípravám na něj. Tím závodem byl, dá se říci, že již tradičně, Winterman. Dlouhý a náročný triatlon, jenž vás sveze 9km tokem Labe, 180km po silničkách Českého Švýcarska a Lužických hor a nakonec 42km běhu s krásnými výhledy na a posléze i z Ještědu. 

Kdysi jsem byl celkem slušný pletař a dokázal jsem často uplést kvalitní bič z hovna. A letos jsem měl skvělou příležitost si vyzkoušet, jestli toto řemeslo stále ovládám či nikoliv. Materiálu k práci jsem měl nasbíráno dost. Od března do srpna jsem totiž dělal hovno. Bylo ho tolik, že jsem sám sobě smrděl a potřeboval jsem se trochu navonět. Voňavou motivací se stal právě Winterman. Na přípravu jsem měl tedy krásných šest týdnů. Absolvoval jsem tréninkový rychlokurz a tím jsem započal polovědecký výzkum, zda-li je nutné trénovat celou sezónu, či stačí rychlokurz. V číslech by se to dalo popsat tak, že za letošní triatlonovou sezónu jsem na kole najezdil 1600km, naběhal 250km a v jezeře se spíše koupal než plaval. Nabyl jsem důležitého pocitu, že bych mohl mít formu a byl jsem nesmírně zvědav, jak daleko čí blízko je realita od pocitu. Ale dost úvah. 

Nervozitu v předvečer závodu nám setřáslo pár piv a společná večeře v hospodě. Před spaním jsme si ještě museli dát "šláftrunk" jelikož v jedenáct večer si nařizovat budíka na dvě ráno není zcela povzbudivé. Nejsem si jist, zda-li 2:00 se dá nazývat ránem, ale vstali jsme. Když jsem vyšel ven, obloha byla jasná a dým od mých úst naznačoval, že letos tento závod dosáhne svého jména. Teplota byla 2°C. Sjeli jsme k Labi, kola uložili do depa a vyrazili 9km před Děčín, aby nás tam mohli poslat s proudem Labe zase zpět. Sebou jsme měli hvězdný podpůrný tým a tak jsme se nemuseli bát vlka nic. Můj otec mým supportem, Jakoubkův Matěj s jeho Terkou supportem Hosti. 

Stojíme na startovní plošině, pod námi divoce teče černá voda a z ní se zdvihá kouř mizící ve tmě. Všudypřítomná mlha dodává všemu tajemnou atmosféru. Je pět hodin ráno, a kdyby nezazněl startovní výstřel, tak mě tam nikdo skočit nedonutí. Ale skočil jsem a ponořil se do zvláštního, černého, vodního světa, kde jste malým pánem. Labe mě obejmulo svou vodní masou jako krajta svou oběť a už jsem se vezl ku Děčínu. Venku zima nemilá, a tak měla většina závodníků respekt ze studené vody. Tím, že venku byly stupně dva a voda měla stupňů čtrnáct, tak to byle milé a snad i hřejivé, alespoň na srdci, převapení. Před prvním plavcem vždy jede kajakář, a tak jsem ho hned vyhledal a pověsil se za něj, abych se nemusel starat o navigaci. Zdá se mi, že občas jede mimo, ale je mi jasný, že on je ten kdo tady vidí a zná řeku, já jsem jen objekt v rukách toku řeky. Vypadá to, že mám klid. Okolo mě jen mlha a tma, ale stejně jako loni se brzy vedle mě zjeví blikačka a k ní náležící plavec. Ten obsadil mou pozici za kajakem a já začal panikařit, že budu opuštěn. Potácet se tmavou mlhou a vyvrhovat se na labské mělčiny se mi nechtělo. Naštěstí jsem se mu pověsil do nohou, což znamená, že jsem mu nohy nedržel, ale za nimi plaval a v nich si celekem pohodlně plynul. Občas do mě strčil z boku proud, občas jsem musel zabrat, aby mi neujeli, ale jinak to byla poklidná a tichá plavba. Rychlost míjení plechových říčních bójí byla zběsilá. Za necelou hodinku jsme podplavali první děčínský most, druhý a bylo na čase vystupovat. Labe mi udělalo vstřícnost a vyplivlo mě na břeh jako prvního. Nedlouho za mnou se začali vynořovat i hlavní favoriti závodu.


Jelikož venkovní teplota se během plavání nepohla, tak nebyl čas na hrdinský činy a důkladně jsem se v depu oblékl. Myslel jsem si, že jsem otužilej, ale omyl. Když mě po prvních patnácti kilometrech předjížděl budoucí vítěz závodu, David Jílek v kraťasech, tak jsem se otřásl. Tma, mlha, mokré silnice a zima dělali cyklistiku celkem zajímavou. Obzvláště ve sjezdech to bylo občas na slepo. Nějakou dobu jsem plápolal za Davidem, ale plápolání není zrovna efektivní styl šlapání, a tak jsem se s příchodem světla začal věnovat svému tempu a stylu. Čekal jsem, že s východem slunce, které vyšlo bez mého vědomí v mlze, se zvedne i teplota, ale bylo tomu přesně naopak. Důkazem byl řidič škrábající okénko svého vozu od námrazy. I já jsem si oškrábal tachometr, abych zjistil, že je půl stupně. Také jsem čekal, že se zvedne mlha, ale místy byla tak hustá, že by si o ni Rákosníček ztupil nůž. Jenom slunce tu a tam dokázalo mlhu propíchnout. Cesta díky své pestrosti celkem ubíhala a mě postupně předjížděli ostatní závodníci. Taková klasika. Zima a příjem tekutin si vyžádali svou daň a já musel chca nechca, spíše tedy chca, na malou. A jelikož jsem se blížil k místu, kde jsem konal potřebu minulý rok za jízdy, tak jsem si počkal až tam dojedu a svůj čin zopakuji. Zaujmul jsem pozici, vyhrul kalhoty a nic. Zaboha jsem se nemohl vyčůrat ač jsem měl plnej močák. Pořád jezdilo proti nějaký auto a já jsem si vytvořil psychický blok. Tzv. syndrom vedle Vás močícího či jen stojícího člověka. Nevadí, nechám to na další kopec dolu. Když za delší dobu přišel, tak se situace opakovala a tak jsem se naštval, prudce zabrzdil a normálně vykonal potřebu jako člověk. Hned mi bylo do zpěvu. Jenže jsem nedokončil ani první písničku a ze zpěvu byl řev. Ze silnice mě vytlačil do křižovatky najíždějící občan, který mě neviděl. Dost se podivil, když jsem bojujíc o rovnováhu ve škarpě praštil z boku do auta a zařval na něj. Ihned zastavil a začal nepříčetně nadávat. Vrátil jsem se na silnici a nechal jsem ho řvát. Je možný, že řval kvůli mému zpěvu, který byl již zakázaný. Ale spíš řval kvůli svému egu, které odpovídalo jeho vozidlu typu RAM. Do toho se přeci nebouchá a má všude přednost. Díky vyplavenému adrenalinu se mi jelo celekem dobře, a tak nějak jsem v tomto stavu přečkal až na Malevil, kde bylo druhé depo. Tam se vždy těším, protože zde můžu oficiálně sesednou z kola a běžet, což je pro mě příjemnější aktivita.

Vybíhám na čtvrtém místě a mám pocit, že běžím svižně. Pocit sice ne vždy odpovídá opravdovému tempu, ale nebudu si kazit náladu. Po osmi kilometrech se ke mě opět přidá můj brácha a dělá mi běžecký doprovod až do cíle. Vypadalo to, že cestou pokecáme a v klidu si doběhneme na Ještěd, jenže zezadu se začali dotahovat ostatní závodníci a ty nás honili jak nadmutý kozy. Ne nadarmo se toto rčí. Aby se koza vyprděla, musí se pořád udržovat v běhu a to platilo i pro mě. Musel jsem spěchat a brácha mě musel verbálně bičovat. Takhle jsem si to nepředstavoval. Bolí to a nemám z toho požitek. Brácha mě motivuje, že pod Ještěd to je závod a musí se makat, pak už je to jenom o vůli. Poslouchám jeho rady a snažím se vypadat, že běžím rychle. Zřejmě to zabralo, protože jsme si malý náskok udrželi. Výběh na Ještěd už je pouze o trpělivosti, protože je nekonečně dlouhej. Opět se nemůžu dočkat, až na poslední kilometr závodu odbočíme z asfaltu do terénu a já budu moc konečně jít a ne běžet. Běžecky se k nám na tento úsek připojil i táta a společně to přes vrchol Ještědu dotáhneme do cíle. V cíli mám velkou radost z toho, že už nemusím, ale žádný velký emoce nemám. Jediný po čem toužím je si sednout. Emoce se dostaví až když jedeme zafandit Hostě na trať. Když pak doběhne zničená, ale s úsměvem do cíle, zúží se mi na chvilku hrdlo a jsem na ní nesmírně hrdý a pyšný. Mám z toho větší radost než ze svého doběhu. A jejím doběhem se naplnila skutečná podstata Wintermana, víc než závod to je společné sdílení intenzivních zážitků se svými nejbližšími.

No a tak jsme si užili naše volno. A neužili jsme si ho sami. Obrovské díky patří tátovi, že opět přistoupil na to, dělat mi support, což je daleko horší než závodit. Mýmu bráchovi za mentální bič a doprovod. Matějovi a Terce za luxusní péči o mou ženu, za velice milou společnost a za hopsakoule. A hlavně to největší dík patří pořadatelům Láďovi s Denčou, že se nebáli vlka nic a zajistili nám zábavu na celou neděli. Hluboká poklona všem dobrovolníkům, kteří kvůli naší zábavě stáli i devět hodin v zimě na jednom místě a ještě se u toho smáli. Tak zas příští rok se všemi naviděnou.





Monday, February 17, 2020

Čím jsi se zkazil, tím se spravíš?

1:56 PM
Sprav se tím, čím jsi se zkazil. Známá rada zkušených píčů, či chcete-li pijáků, při těžkých ránech, po bouřlivých večerech. Na to, abych tuto skvělou radu otestoval v praxi, jsem nikdy neměl žaludek a ani odvahu. A tak mě napadlo, zda-li by se toto lidové moudro, dalo aplikovat i v jiném odvětví. Přesněji v tom sportovním. Jelikož jsem se vrátil z anglického Spine race značně zničený, tak mě napadlo, se právě spravit tím, čím jsem se zkazil. Z okna jsem koukal na Ještěd a najednou mi přišla zpráva od pana Ředitele, Honzy Dušánka, v níž byla pozvánka na Ještěd Skyrace 24. To číslo na konci názvu je docela důležité. Vyjadřuje totiž to, že to bude dlouhý. Tím nemyslím 24km, ale 24 hodin na 11km dlouhém okruhu přes Ještěd. Inu vše je jak má být a tudíž jsem neváhal ani chvilku.

Od dotyku cílové zdi na Spine race neuplynul ještě ani měsíc a celou tu dobu jsem se chystal umýt si anglické bahno z bot. To se mi nepovedlo a díky tomu mám unikátní šanci spojit anglické bahno s tím ještědským. Sic únavu už necítím, ale chodidlům se zpět do bot nechce. Poznávacím znamením je, že se teprve svlékají z kůže a prsty se zbavují svých nehtů. Ale co nadělají, velím tady já a tak se stalo, že v čase sobotního oběda jsem stál na startu prvního ročníku tohoto unikátního závodu. Můj plán byl jasný, začít pomalu, ale jistě, nezdržovat se v depu a tak vydržet až do cíle. Takto jsem si to spočítal, že můžu být buď relativně v předu a nebo relativně i tam v zad(k)u. Abych v to nebyl sám, tak jsem hodil rukavici Matějovi, mému parťákovi a ten ji dle očekávání zvedl, dal na ruku a teď stojí vedle na startovní čáře.

Hned od startu se nikdo nedrží mého plánu a spěchá se. Spěchám tedy taky, ale když si po necelé hodině uvědomím, že mě těch hodin čeká ještě dvacet tři, tak se uklidním, zpomalím a začnu se držet svého plánu. Okruhy jsou naštěstí pestré, zábavné a náročné, čili netrpím nudou, což by byl rychlý konec. Tři kola kroužím bez zastávky. Ale tělo, ještě v čerstvé paměti anglické bolesti, si začíná hlavě stěžovat, jestli to má zapotřebí. Jestli by nebylo lepší zastavit a dát si třeba pivo. Zrovna se nacházím po boku Matěje a tak po třetím kole zastavujeme a dáváme si krátkou svačinu a kávu. V duchu si říkám, že dám ještě jedno kolo a pak se uvidí. Výstup na Ještěd mi dělá dobře, ale běh z kopce dolu, mi už dobře nedělá, ba naopak. Takže čtvrtý kolo nic moc, ale dám ještě teda pátý a pak uvidím. V pátým chytnu slinu a tak se pouštím rovnou do šestýho. A ejhle, v puse mi vyschne a slina nikde. Při seběhu z Plání začnou stávkovat kolena a všeobecně mi tělo jasně dává najevo, že takhle chlapečku teda ne. Slibuji si, že dokončím šestý kolo a nechám toho. Znaveně usedám v občerstvovacím stanu, kde vládne neskutečně pozitivní nálada, tancuje se a rozjíždí se velká párty. Když si jdu pro občerstvení, tak mě odchytí pan Ředitel a zeptá se mě, jestli jdu do dalšího kola. Určitě nechci jít do dalšího kola, ale vypadne ze mě, že samozřejmě, A tak směřuji opět vzhůru k Ještědu. Kochám se nočním osvětlením Ještědu a svítícím Libercem podemnou. Spěchat už nikam nemusím a ani nemůžu. Nejen, že chodím do kopce, ale už i z kopce. Dá se říci, že to je taková večerní bolavá procházka. Mám jasno, dojdu do cíle a tam končím. Jenže když tam dojdu, tak se otáčím do dalšího kola a pokračuji dál. Vůbec se nechápu, ale zřejmě se potřebuji opravdu utvrdit v tom, že už je čas skončit. A to si během osmého kola opravdu potvrzuji. Padá na mě solidní fyzická krize a už se jen loudám. Mám opět jasno a doufám, že se nestane zase nějaký nedorozumění a já se otočím do dalšího kola. Ve stanu to opět jede z vesela a tak si sedám a sleduji dění okolo. Dávám si bacha aby mě zase neodchytl Honza a poslal mě otázkou do dalšího kola. A abych měl úplně jasno, tak si dávám pivo, u kterého vše promyslím. Pivo se přesunulo do nohou a tam zůstalo. Když se pokusím vstát, je to jasných osm kol, čili 84km a s tím již budu spokojen. Abych nekulhal, tak si dám ještě jedno, ale kolena a nohy mě bolí tak, že stejně pajdám jak stoletý stařík. To je na tomhle závodě nejtěžší část - přijít do stanu a zase vyrazit do dalšího kola. Vždyť je v tom stanu teplo, veselo, slyšíte jak vás volá pípa, kávovar bublá, sedět je skvělá aktivita a domu do postele to máte 15min autem....

Velká poklona patří ovšem Matějovi Jakoubkovi za jeho neskutečný výkon 13ti kol (137km) bez předchozích zkušeností s takovouhle vzdáleností. Holt zaslouží složit hold jak za výkon, tak i za veselou společnost při závodě. Taktéž velká gratulace mému týmovému kolegovi Tomášovi Štverákovi, který nekompromisně vyhrál se svými uběhnutými 160ti km.

No a hlavně největší poklona patří Honzovi a jeho týmu za to, s jakou vervou a energií do prvního ročníku vkročili, a jistě se jim podařilo založit další kultovní závod na Ještědu.

A kdyby vás zajímalo, jestli platí ve sportu rčení "Sprav se čím ses zkazil" tak vězte, že neplatí.

Díky a má poklona







NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017