[Jan Francke][carousel][6]

Tuesday, September 19, 2017

Jánošík a zbojníci

2:30 AM
Jánošík mi ležel v žaludku už od mého prvního pokusu stát se zbojníkem. Ten pokus jsem doslova a do písmene, s prominutím, prosral. Několik hodin před startem, se ze závodní návštěvy toalety, vyklubalo celonoční okupování záchodové mísy, kde jsem střídal polohu v sedě a v kleče. To byl Jánošík 2016.


Rok se s rokem sešel a naše zbojnická parta vyrazila směr Malá Fatra dokončit nedokončené. Jánošík byl nejen príma zbojník, ale je to taky príma extrémní dlouhý triatlon, který má centrum v rodišti tohoto hrdiny v Terchové. Plavání 3,8km+180km na kole + 42km běhu. Letos jsem záměrně před startem vynechal halušky s bryndzou, ve strachu z opakování se mého výkonu na záchodě. Ten se naštěstí neopakoval a já se mohl v klidu připravovat na noční start.


Start je na Oravské přehradě a je v zajímavou plaveckou hodinu, tedy v 00:00 z pátka na sobotu. Biorytmus je nastaven a tak pokus o odpolední spánek úplně nevyšel. Za to když udeřila devátá hodina večerní a já se válel na posteli, tak poslední co se mi chtělo dělat, je skákat někam do vody a plavat. Venku hustě lilo, vítr dul a teplo nebylo. Přikrýt se peřinou a vykašlat se na to. To se mi chtělo.


Zbytek zbojnického týmu se pomalu dere z kutlochů a plni elánu nasedáme do auta a jedeme hodinu k Oravské přehradě do Námestova. Bohatým brát, chudým dávat. No to ani ne. Ale když přijíždíme do Námestova na místo činu, nestačíme se divit. Čekali jsme mrtvé a tiché město, ale na parkovišti nemůžeme ani zaparkovat, venku duní tóny diskotéky a všude kolem nás korzují bílá trička, rtěnky, gely, hormony. Mezi tímto davem občas proběhne blázen v neoprénu. Co si mysleli návštěvníci diskotéky o novém neoprénovém tanečním modelu nevím.


00:00. Omotáni bójkou se světlem se vrháme do tmavých vod Oravské přehrady. Ta byla milostiva teplotou a tak to byl zážitek spíše příjemný. Je to velice zajímavý pocit plavat po tmě. Bojky, na které jsme plavali, byli dobře osvětleny a tak jsem ani nebloudil tmou po Oravské přehradě. Pohupoval jsem se po hladině a čekal až uplavu 3,8km. Nikam jsem extra nespěchal, poniváč jsem tajně nastupoval do závodu s podezřením na Boreliózu a tak jsem šetřil tlukot srdce. Plavání je v dlouhém triatlonu diskriminovaná menšina a naprosto zanedbatelná část a já tak po 50ti minutách vylézal z vody. Kupodivu jsem vylézal na prvním místě s náskokem pěti minut.


Je jedna hodina ráno a já vyrážim na 180km dlouhou projížďku po Malé Fatře. V mém podání to byla opravdu projížďka, vzhledem k tomu, že jsem na silničním kole neseděl několik měsíců a kilometrů mám hanebně málo. Ale což, stejně je to v hlavě. V hlavě jsou i zuby. A ty mě velice intenzivně začnou bolet hned po prvním kilometru. Pak si naštěstí dají říct a já už se můžu kochat noční Fatrou. Pršet přestalo a je deset stupňů. Má čelovka na helmě vrhá mdlý kužel světla a tak občas mapuji slovenské silniční výmoly. Ona by svítila daleko víc, ale jsem šetřílek a měl jsem strach, že se brzy vybijí baterky. Pomalu mě začínají rychle předjíždět ostatní závodníci. Ale nenechám se nervovat a šlapu si svoje zbojnický tempo. Většina závodníků využívá doprovodný vůz jako osvětlení, které jede za nimi, a jako okamžitou pomoc. Jenže Jánošík byl pořádnej zbojník co se nebál vlka nic a tím se řídím i já. Proto jsme domluveni s mým zbojnickým týmem v doprovodném voze, že bude na mě čekat zhruba každých 30km. Moc mi to nejede, odháním krize, ale relativně to ubíhá. Občas zaprší, občas je mlha a zima je pořád. Na 100km si dávám škvarky, chleba se sádlem, vývar a pivo. Začíná svítat a tak si říkám, jak už to bude pohoda. Jenže netrvá to dlouho a na mě padne krize jako kráva. A aby toho nebylo málo, tak se Malá Fatra zvedne jako velká holka a já mam problém se dostat na vrchol (kopce). Dolu z kopce svěsím nohy a pod kopcem se potkávám se zbytkem našeho týmu. Sedám si do auta, něco jim a něco piju. Nikam se mi už nechce. Naštěstí mě zbojníci opět nabudí do pohybu a já se po osmi hodinách dostávám do Terchové v relativně dobrém stavu. Tam už na mě čekal zbojník Matěj, můj parťák na běh a vyrážíme spolu na 42km s převýšením 3km. Konečně normální sport. Miluju hory a běhání v nich a tak se na běh těším. Trasa nás čeká sakra náročná a velká část se ani nedá běžet, o to lepší. Vyrážíme na 17.místě.
Upalujeme po skalách a kopcích kde kdysi skákal sám velký Jánošík. Vybral si sakra pěkný kraj a mě tento kraj nabíjí energií. Proto se posouváme stále kupředu. Mlha houstne a výhledy jsou nulové. Když se nějakou tu hodinu drápeme na Velky Rozsutec tak si ty výhledy jen představuji. Nádhera. Občerstvovačky jsou ve slovenském stylu a to mě sedí, takže na každé z nich do sebe cpu škvarky, slaninu, banán a zapíjim pivem. Na poslední občerstvovačce se dovídáme, že na třetí místo nám chybí cca 20minut. 7km do cíle a tak startujeme turbo motory a krájíme kopce a mlhu před námi. Kousek před cílem zakrojíme i závodníky na třetím místě. A tak po necelých šesti a půl hodině běhu protneme mlhu jako Rákosníček pod cílovým obloukem. Celý výlet trval 15hodin 25 minut.


Bez zbojníků by byl Jánošík v prdeli a já bych bez svých zbojníků byl na tom úplně stejně. Takže díky Matějovi Jakoubkovi za jeho neskutečné schopnosti být správným parťákem a za jeho připravenost. Díky Víťovi Hájkovi a Albertovi Hofferovi za řidičské schopnosti a správnou punkovou podporu, za foto dokumentaci a trpělivost. Díky jediné zbojnici Hosťe a zbojníkovi juniorovi za to, že jsme se zbojníky stát mohli.


A jelikož je tento kraj návykový, tak zase příští rok při boji o Jánošíkovu valašku naviděnou.

                     
video


Thursday, September 7, 2017

Díl poslední - fialový krávy

12:27 AM
V jednu ráno opouštím Scroggie creek, poslední oficiální check point na této trase. Takhle daleko jsem ještě nikdy nebyl a tolik jsem neušel ani v tom nejdivočejším snu. Co krok to blíže Dawson. Těch kroků, ale bude ještě sakra hodně. Do cíle to je ještě necelých 160km. Na jednu stranu to už je kousek a na stranu druhou to je ještě dálka jako kráva. Chvilku se raduji, že už tam skoro jsem a chvilku zase podléhám hrozivé představě, že musím ještě ujít vzdálenost skoro jako z Prahy do Brna.

Noc je tmavá, měsíc se už schoval a jen mléčná dráha odhaluje svůj závoj. A že to je závoj jako z reklamy. Po pár stech metrech se ocitnu na řece, zhasínám čelovku a zakloním své zraky tam, kam se nikdy se saněmi i bez nich nepodívám. Miliardy hvězd a uprostřed Mléčná dráha. Místo, které nechává mé fantazii volnou ruku. Zadržuji dech, abych nerušil to ticho. Je to magické a člověk začne chca nechca tak trochu filozofovat. Co tam vlastně je? Jsou tam někde taky magoři co tahaj saně mrazivou divočinou? Nebo tam lítaj fialový krávy jako v reklamě na Milku?

Ve srubu na Scroggie creek bylo vedro šílený a tak -20 je velice příjemná a ochlazující teplota. Po pozorování noční oblohy jsem plný pozitivních myšlenek (a fialových krav) a tak mam představu, že mi to dlouho pofrčí. Nasadím vysoké tempo a neohroženě šlapu. Mé neohrožení ohrozí až vytí vlků v dáli a jejich stopy vedle mých. Ale což, už jsem si na ně docela zvykl a asimiloval se do jejich prostředí. V plánu mám jít tři hodiny, pauza na jídlo, další tři hodiny chůze a pak si ráno zdřímnout. Uplynula pouze hodina a já začínám vrávorat a usínat za chůze. Přichází opravdu solidní krize, kterou ač se snažím, nedokážu překonat. Zastavuji, navlékám vrstvy oblečení a sedám si na saně. Hlavu opírám o kolena a hned usínám. Spánkový deficit je mocný kouzelník a již jsem ho nedokázal ignorovat . Spánku je jak šafránu a na Scroggie creek jsem dřímal jen půl hodiny, víc to nešlo. Nyní to jde ještě méně, během chvilky mě budí zima. Zvedám se a šlapu dál.

Jenže ten srab, co se za mnou nenápadně plazí, bez varování zaútočí zezadu a sejme mě ještě víc než předtím. No a aby toho nebylo málo, tak jeho krysí kamarád Hlad to vezme jedním vrzem taky. Když už, tak už. Omámen se snažím stavět bivak a pak hledám v tašce vak s jídlem. Jenže ho nemohu najít. Asi jsem ho nechal na posledním místě kde jsem stavěl, čili dvě hodiny zpět chůze. Přichází hrozný stav rozhodování co mam udělat. V momentálním stavu dvě hodiny zpět neujdu. Proto se radši vyspím a ráno půjdu zpět. Ač mam přezdívku Venca tak si teď dávám takové přezdívky, které se snad ani nedají publikovat. Nechápu to jak jsem mohl. Taková amatérská chyba. Jdu si ještě na saně do tašky pro spacák a ejhle, vak s jídlem. Blahem jsem se málem posral. Tisknu ho k sobě jako svého milovaného syna, dokonce vedle něho usínám.

Vstávám ještě za tmy a vítr naznačuje, že sebou něco přiveze. A taky že jo. Teplou frontu. Při svítání se přede mnou zjeví něco jako malej rybník (overflow). Křup křup křup a jsem po kolena ve vodě. Naštěstí jsem předvídal a nazul si návleky a tak odcházím suchou nohou. Je -10 a teplota stoupá, sníh těžkne a saně nejedou. Slunce pálí jako o život. Na Mácháči by to byla paráda, tady ne. Přichází další vodní úsek, který vypadá, že ho přejdu a díky své lenosti riskuji bez návleků. Čvachtá to už od začátku a v půlce už mam boty úplně durch. Náhradní boty mam zmrzlý na kámen a tak nezbývá než se pokusit sušit za chůze chůzí.

Je to stále do kopce, a prudkýho. Postup v těžkém sněhu je pomalý a vidina vrcholu zatím žádná. Mam strach, že se mi krátí zásoby jídla a tak šetřím a sbírám tu a tam co upadne od huby závodníkům, či možná psům, předemnou. Když se konečně dostanu na vrchol, tak zrovna zapadá slunce a s ním i vše zlé. Je to neskutečně nádherné a výhledy nepopsatelné. Teď to bude dlouho z kopce a tak sedám na saně a pouštím se dolu pouze působením gravitace. Mam z toho až dětskou radost. Když se houstnoucí tmou řítím do zatáček jako Fitipaldi naprosto neovládajíc pohyb mých saní, mam o adrenalin postaráno.

Padne tma a já už zase táhnu a šlapu a šlapu. Zhruba kolem jedenáctý večer dorazím k Indian river, což je kontrolní stanoviště, čili neoficiální dobrovolník a nadšenec ve stanu co vám popřeje hodně štěstí na posledních 80km. Bivakuji na sněhu dvě hodinky a v jednu ráno vyrážím zdolat to směšný dvoumístný číslo. Mam euforii a radost z toho, že se s největší pravdě podobností už do cíle dostanu. A to je chyba. Po půl hodině chůze, mi začne téct velice intenzivně krev z nosu. Začnu si do nosu cpát sníh, ale to nepomáhá a za chvíli to kolem mě vypadá jak u řezníka. Nakonec si do nosu nacpu tampon a to pomůže. Když se kolem sebe podívám, je to ideální předkrm a lákadlo pro vlky. Pochoduji s tamponem v nose a ještě dlouho plivu krev. Velice často se ohlížím, jestli vlci dostali chuť na lidskou krev nebo ne. Naštěstí nic. Šlapu celou noc a k ránu si musím na 45minut lehnout, protože nevím čí jsem. Sice Dawson už je skoro na dosah a to je ohromná motivace, ale pořád to bude minimálně celý den chůze. Spánek pomáhá a já už vím, že to dokážu. Předemnou stoupání na nejvyšší vrchol závodu, King Solomon Dome 1234 m.n.m. A ejhle, vánice a hustý sněžení. Yukon se brání do poslední chvilky a nedá nic zadarmo. Potvrdil jsem si, že to není jen název a kus země. Yukon je něco, co žije, co má ohromnou sílu a unikátní atmosféru. Yukon je rodu ženského, je to krásná a drsná žena, která si se mnou hraje jako s loutkou. Není si jistá, jesti mě vlastně má ráda a nebo ne. A tak chvilku zuří a prská a chvilku by mě laskala.

Výstup na nejvyšší bod závodu je přijatelnější než výstup předchozí. V dálce na úbočí vidím dalšího závodníka předemnou a taky vím, že za těma kopcema už leží Dawson city. To je nejlepší energetická tyčinka, kterou můžete sníst. Nespěchám a vychutnávám si ty okamžiky. Přemýšlím, filozofuji, uvědomuji, miluji, jásám, brečím a najednou břicho zakňučí. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a jediný co stihnu, je rychle stáhnout kalhoty, ani ze saní se nedokážu vyháknout. Uff.  Vypadá to, že euforii prožívám nejen já, ale i má střeva.

Zdolávám vrchol. Zde mě z euforie vyvede fakt, že to je ještě dlouho po hřebeni nahoru dolu. Dávám si hlt…..dva…..tři hruškovice a táhnu. Na konci hřebene na mě čeká pomalu se svažující a dlouhá cesta z kopce, ideální na pohodové sáňkování. Jízdou na saních se dostávám před závodníka přede mnou, teda teď už za mnou. Chudák měl moc malý a křehký saně a tak musel chodit. Navíc mě těžký zánět v achilovce. Bylo mi to trapné ho předjet a tak jsem se zapřáhnul do saní, chvilku s ním pokecal, předběhl ho a až jsem by dostatečně daleko tak jsem zase zasedl.
Skončil kopec a já málem skončil ve vodě. Za zatáčkou byl pěkný overflow (yukonský rybníček) a já se kochal a brzdil nohama ve vodě. Ale to už mi je úplně jedno. Nasadím to nejrychlejší tempo. Myslím si, že už to je tak 5-7km. Jenže když dlouho není žádný náznak civilizace tak zapínám gps a zjišťuji, že to je ještě 18km. To mě překvapí a hodně rozhodí. Zatnu zuby a snažím se držet tempo ať už to je za mnou. Je to rovina a vůbec to neutíká. Nohy už mam na kaši a jsem totálně hotovej. Najednou je euforie a radost pryč a já jsem smutný z toho, že na tuhle chvíli jsem se tak těšil a teď necítím nic. Je to zvláštní pocit, kdy nevíte jestli máte radost nebo ani ne. Setmělo se.

Najednou vidím první světla Dawson city……………

A jak to dopadlo sice už asi víš, ale zbytek a všechny další zážitky si budeš moci přečíst v literárním souboru mých zážitků, říkejme tomu kniha, která určitě vyjde. Snad brzy :)


NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017