[Jan Francke][carousel][6]

Saturday, October 16, 2021

Winterman 2021

4:07 PM

Už to tak vypadá, že během zimního psaní mé knihy jsem se zřejmě vypsal z podoby, jelikož zjišťuji, že poslední zápis v mém virtuálním zápisníku, je datován koncem února. A co víc, zjišťuji, že dokonce chybí závěrečná textová část mého pochodu za tchýní JIBE JAHA, který jest kdesi rozepsán. Inu což, vinit virus výpadkem komunikace nebudu a pokárám raději sebe. 

Po návratu od tchýně, se do té doby poklidný život začal míhat před očima a hle, byl tu podzim. Ani si nejsem jist, zda-li léto proběhlo či nikoliv. Z jara totiž opět nadechla se pípa, i já zadržel dech, držel a když už rudl jsem a chtělo se mi kakat, musel jsem ho držet dál. Nerad si ovšem razítkuju trenky, a tak jsem to zadržel až do kýženého vydechnutí na konci září. Hosťa, má žena, na tom byla ještě hůře a nechci si představit následky, kdyby sezóna trvala ještě o pár týdnů déle. Naštěstí často kvalitní pomocná ruka našich kamarádů za pípou nám dodávala kyslíku. 

Konec sezóny za pípou většinou znamená začátek sezóny tělesných i jiných radovánek. Ty začínají téměř již tradičně zážitkovým a dlouhým triatlonem Winterman. Zatím vždy po dokončení tohoto podniku, se zapřisáhnu, že příští rok kvalitně natrénuji a budu jako první, kdo zří do kraje z Ještědu. A zatím vždy jsem svou přísahu nezvládl v realitu proměnit. Letos jsem se tedy alespoň pokusil držet tvrzení, že závod je nejlepší trénink a zároveň vyvracet tvrzení, že tam kde nic není, není ani co brát. Pravda jest, že třeba během Čertovského ultratrailu, překrásného a nelehkého závodu na 66km, jsem často otevíral mé truhly fyzických fondů z dob minulých a divil se, že v nich nemohu nic najít. Na druhou stranu se mi zase podařilo získat nějakou tu medaili z MČR v terénním triatlonu a dokonce i na silnici, v triatlonu prostředním. To je ten triatlon, co není ani dlouhej, ani krátkej, odborníci mu říkají poloviční. Vzal jsem na sebe i úlohu jelita v elitě na mistrovstvích Evropy v terénním triatlonu. Na tom německém jsem důstojně dokončil a na tom italském jsem v neštěstí naštěstí dokončil. Ve sjezdech jsem se totiž řídil heslem "Gravitace netíží", ale čtyřikrát si mě mrcha přitáhla. Z Itálie jsem si tedy přivezl i suvenýry v podobě modřin, odřenin a parádního brandingu na noze od brzdového kotouče. A najednou tu byl předvečer Wintermana. V nohách za letošní sezónu zhruba 1700km na kole, pár stovek na běhu a pár desítek ve vodě.  V rukách čtyři koncerty s Divokým Astma. No a v sobě dvě piva a něco prosecca z radosti povolební. Připraven jako vždy.

Nejsou ani tři hodiny ráno, ležím pod vyhřátou peřinou, venku je -2°C a už jen z představy, že za nedlouho budu muset skákat do Labe, se mi nedělá volno. Oškrábeme s pan tátou auto od námrazy a pod jasnou noční oblohou vyrážíme vstříc novým zážitkům. Scéna na místě startu je jak z hodně dobrý severský kriminálky. Tmavý Labe utíká kamsi do husté mlhy a zběsile se z něj kouří, protože jeho teplota mnohonásobně přesahuje teplotu vzduchu. Před startem bych tomu nevěřil, ale voda se svými 14°C se stala nejteplejší část závodu. V půl šestý ráno své tělo svěřuji tomuto toku a svůj život v něm svěřuji do pádla kajakáře přede mnou, kterého bezmezně následuji a za žádnou cenu se ho nehodlám pustit. Tím nechci říct, že jsem se ho držel za loď, ale plavat za ním byla jediná cesta přes tajuplný Rákosníčkův svět. Mlha byla tak hustá, že kdyby ji měl krájet, tak si chudák zničí nožík. Byla dokonce tak hustá, že čluny záchranářů a policie nemohly poslední 3km projet a tím pádem označit říční bóje blikačkami. Bylo ticho, pode mnou tmavě černý podvodní svět a přede mnou v mlze červeně blikající světýlko kajakáře. Jeho parfém mlha přitlačila k hladině a ta vůně mě doprovázela skoro celou devítikilometrovou  plavbu. Všechno, ta tma, mlha, ticho, bludný kajakář, má něco do sebe a danou atmosféru jsem se už naučil mít rád. Nijak zvlášť se neženu a společnost mi dělá Pavel Mužíček, se kterým se ve vodě i na suchu potkáváme již od žákovských let. Nemám vůbec tušení jakým směrem plavu a v jaké části řeky jsem. Bohužel ani kajakář na tom není o moc lépe. Když jednou zvednu hlavu, tak těsně míjí bójku, která se zničehonic vynořila z mlhy a i já mám co dělat, abych ji neobejmul. Pak zase najednou mění směr a úplně svůj kajak otáčí směr nazpátek. Oba dva s Pavlem ho následujeme a zastavujeme, aby jsme zjistili, že nás omylem zavedl ke břehu. Ale vůbec se na něj nezlobím, protože vidí stejný kulový co my a ještě má zodpovědnost jako kapitán. Letos Labe neteče svým tempem a tak to trvá přes hodinu než se z mlhy vynoří světla Děčína. Voda mě docela zahřála a tak mi ani při převlíkání v depu nepřijde, že je stále pod nulou, ale oblékám se dle teploty vzduchu a vyrážím na cyklo výlet.

Cyklistika se táhne krásně, ale dlouho (180km), takže je již tradicí, že to netrvá právě dlouho a započnu své cyklistické propadání. Letos má pozice v čele trvá překvapivě déle než je zvykem, a tak si to užívám.  Možná to je tím, že poprvé v životě sedlám kozu, kterou mi zapůjčil kamarád Zdenda, za což mu velice děkuji. Pro neznalé cyklistické terminologie se nejedná o zvíře, ale o takový vesmírný nepohodlný kolo, z kterýho se blbě kochá, bolej vás záda, za krkem a nebrzdí to. Ale zase jede rychle, no. Možná to je ale taky tím, že v údolích je pořádná kosa, prý až -5°C, což by podle obsahu ledové tříšti v bidónu odpovídalo. A to mě celkem vyhovuje. Když začne vylézat slunce, tak je to romantika jak blázen. Namrzlé louky, opary a barevná obloha. Romantika končí zhruba na šedesátým kilometru, kdy mi dojdou síly a najedou to nejede. Trochu brzy, pomyslím si. Nemám z toho radost a nemám radost ani z toho, že nejsem zdaleka ani v půlce. Následujících 50km mě ta koza vůbec neposlouchá. Naštěstí se blíží tátova záchytná občerstvovací stanice, já potřebuji čůrat a tak zastavuji. V klidu jako člověk vykonám potřebu, vezmu si housku a pokračuji dále. A to pomohlo, prostě jsem potřeboval zastavit.  Netrvá to dlouho a zase mám pocit, že jedu na kole. Dobrý pocit naruší až průjezd lesem, kde se lesák zatloukající klíny do podříznutého stromu, zrovna chystá položit tři stromy najednou. Hned vedle silnice. Jelikož to bylo kousek za zatáčkou, tak jsem jel sice pomalu, ale jeho jsem si všiml, až když jsem kolem něj projížděl. On si u toho ťukal na čelo, že jsem debil nezastavil. To mě dost vytočilo. Jako kdybych byl jasnovidec. Přitom stačilo, aby jeho kolega si vzal vestu a šel si tam stoupnout, či pitomej trojúhelník. Tenhle způsob těžební arogance a bezohlednosti vůči návštěvníku lesa je děsivej. Posílen adrenalinem se opět setkávám s Pavlem, který mi ujel v průběhu mé krize. Do kopce dáme občas řeč a z kopce mi vždy ujede, protože to umí a mě hlavně děsí představa, že bych zapůjčené kolo v zatáčce položil a tím se zadlužil na několik let. Spolu to doklepeme až na ranč Malevil, kde se nesmírně rád postavím na dvě nohy a uvedu své tělo do vzpřímené polohy.

Oživení na běh mi dodává přítomná rodina a děti. Společnost mi tradičně dělá můj brácha, kterej už to má naučený a přesně ví jak ze mě vymáčknout i to co tam není. Začátek běhu klame a je jednoduché to přepálit, proto běžíme rozumně, aby mi nedošlo. Došlo mi, nepomohl ani rozum. Překvapivě dostávám hlaďáka a nohy táhnu jak smrad. Z polohy vzpřímené se opět ohýbám do polohy hrbaté a musí to být hrozný pohled. Na 10km musím zastavit a najíst se. Jsem oprávněně urgován ať alespoň jdu, ale jediný co v danou chvíli chci, je zastavit a jíst. Když poobědvám, tak se téměř okamžitě situace zlepšuje. Toho se hned chytá brácha a začne jeho dril. Jsem zatím na třetím místě a to by mělo být udržitelný, podle ztráty v depu, v pohodě. Jsem rád, že se nemusím extra hnát. Jenže jen do té doby, než táta zahlásí, že za námi někdo běží a má něco přes dvě minuty ztrátu. To mě vůbec nepotěšilo, ba naopak. Fakt, že musím zase spěchat a bojovat o pozice, bolel už teď. Brácha zadal pokyn, že následujících 10km poběžíme co to půjde a pak už to nějak dojdem. Úkol splněn a vybičoval mě k solidnímu běhu. Jenže pak se úkol znovu opakoval a já si nedovolil bratrovi odmlouvat. Tímto stylem jsme se dostali až pod stoupání na Ještěd. Naštěstí tátova informace, že máme asi devět minut náskok, byla velice povzbudivá. Brácha je poctivej a i přesto mě bičuje a motivuje, aby to byl stále alespoň běh. A  tak stihnu dostat ještě jednoho hlaďáka, což už vůbec nechápu a motajíce se musím na malou chvilku zastavit. Už se nemůžu dočkat na poslední kilometr, kdy budu moct oficiálně a s klidným svědomím jít pěšky. Po boku táty, mého každoročního supporta, sestupuji z Ještědu a už je mi dobře, protože vím, že to už za dobře dopadne. V cílové rovince se k nám přidají nejen moje, ale i bratrovy děti, Hosťa a jako Homolkovi dobíháme do cíle. Letos to bolelo náramně a já si zase mohu slíbit, že příští rok přijedu připraven. Snad ne jako vždy.

Děkuji mé ženě, která tak chtěla závodit, ale tělo jí to znemožnilo, za její podporu a těším se, že příští rok nebudu jedinej Francke na startu. Děkuji tátovi za support, který má už profesionálně naučen a teoretická příprava nám zabrala zhruba tři minuty. Poklona mému bratrovi za neskutečnou psychickou podporu na běhu. A v neposlední řadě neskonalé díky těm co za tím stojí a všem jejich dobrovolníkům, protože tohle pořádat nechceš.

Teď už ovšem končí sranda a pomalu jde do tuhého, protože Iditarod 1000mil se blíží a tam jet připraven jako vždy rozhodně nechci.....









Wednesday, February 24, 2021

JIBE JAHA - vol.2 - Orlické hory

2:53 PM

     Náchod, střecha nad hlavou a teplo, téměř idylka. Tu narušilo pouze to, že jsem se ve dvě ráno probudil s ohromnou bolestí v chodidle. Předpokládám, že se do mě zakousl nějaký zánět. Dostanu z toho zimnici a není mi vůbec dobře. Východiskem se zdá býti pouze kouzelný prášek proti bolesti, což dělám velice nerad. Nemůžu si ani stoupnout, takže po kolenou se doplazím k tašce, kde se tento chemický přípravek nachází. Polknu a čekám. Za půl hodiny se dostaví kýžený účinek a já ještě půl hodiny pospím. Když se ve tři probudím, jsem rozbitej jak cikánský hračky. Vyrážím brzy a venkovní, na českou kotlinu silný mrazík mě dokonale probouzí. Propletu se předměstím Náchoda a směřuji ke státní hranici s Polskem, abych si lehce zkrátil cestu. Hranici opět s radostí překročím, neb mám pocit, že jsem na dovolený v zahraničí. Když začne svítat, tak opět z dovolené přijdu domu, kde mě v pohraniční vesničce Česká Čermná potěší vietnamská obchodnice s otevřenými potravinami. Hladový nakupuji co mi padne pod ruku a vše rovnou konzumuji na autobusové zastávce. Musím hltat, protože zima je velká a jídla hodně. Pak musím opět opustit plánovanou trasu, protože vede po silnici bez sněhu. Opráším tedy své orientační znalosti a beru to přes zasněžená pole. A není to vůbec špatné, po polích to je sice pomalé, ale má to svoje kouzlo, volnost pohybu a panenská cesta. Když se blížím opět ke státní hranici, tak se spontánně rozhodnu znovu vycestovat do Polska. Když jsem zjistil, že polská pole jsou stejná jako ty česká, tak se vracím na rodnou hroudu do Deštného v Orlických horách.

    Orlické hory - Jelikož mám vidinu upravených stop, tak chvátám vzhůru na hřebeny Orlických. Chvílemi to vypadá, že by mohlo i Slunce vykouknout, a tak je vše pozitivní. Trochu mě překvapí, jak dlouhé je stoupání na hřebeny, ale to je spíše způsobeno mým pomalým postupem. Ten postupně zpomaluje i začínající sněžení. Čím výše tím hustěji. Konečně jsem na hřebenech, ale vidět je na pár metrů a sněží tak intenzivně, že vůbec nemám tušení, jak vypadá okolní krajina. Cestou potkávám pár nadšenců, kteří si proráží stopu jako já. Podle předpovědi, by mělo být polojasno. Ale já mám pocit, že to je jako když si prdnete do péřovky a táhnete to za sebou ještě půl hodiny. Sněžení si sebou táhnu už od Krkonoš. Po poledni se dostanu k jedinému otevřenému okénku v Orlických horách - Masarykova chata. Jenže fouká jak blázen, sněží a je zima. A dej si v tom venku na pohodu občerstvení. Naštěstí jsou provozovatelé rozumní a hostům zpřístupnili přístřešek, kde alespoň nesněží a nefouká. Automaticky si dávám pivo, guláš, polívku a kávu. Pak předstírám, že si pod stolem čtu mobil, ale poklimbávám. Když se do mě dá serióznější zima, tak vyrážím dál. Sunu se po hřebeni a jelikož zbytečně důsledně dodržuji trasu tak to je místy dost hluboké. Světlo dne pomalu mizí a začíná se vkrádat noc. Naštěstí přestalo sněžit a silný vítr dokonce rozfoukal oblačnost. Podle mapy je jasný, že v Orlických horách není moc přístřešků, kde složit hlavu. Pravda, v jejich jižní části je spousty bunkrů, ale do nich bych si lehl jen v krajní nouzi. Nevím proč, ale mocný beton, úzké průhledy a zvláštní atmosféra na mě nepůsobí dobře. Poslední možnost mám na Pěticestí, kde je bufet Horské služby. Když tam dorazím, tak zrovna bufet zamykají a odjíždí. Člen Horské služby se poptá na mé plány a popřeje mi dobrou a mrazivou noc. Už je tma a nechce se mi vyrážet dál a tak zabivakuji před bufetem. Jenže zde vítr skučí a je -17°C. Problém je, že jsem se cestou dost zpotil a ihned se do mě dá zima. Jedno je mi jasný, tady spát nebudu. Zase balím a zvažuji co dál. Když půjdu dál po trase, tak skončím někde v lese v podobný situaci. Kouknu na mapu a vidím, že pár kilometrů odsud je v Říčkách stanice Horské služby. Začnu žhavit své známe co pracují v Jizerkách a v Krkonoších na Horský. Nakonec musím zazvonit a vysvětlit to, že se mi nechce spát venku. Strašně nerad někoho o něco žádám, takže ono zazvonění už pro mě znamenalo velkou odvahu a touhu spát opět v teple. Bylo to úplně v pohodě a bylo to velice příjemné. Usušil jsem si věci, dal řeč s těmi co sloužili a šel si opět na pár hodin lehnout. Po čtvrté ráno vyrážím a jsem rád, že jsem takto zvolil. Začne svítat a já se dostávám do jižní části Orlických, který jsou prošpikovaný pevnostmi a bunkry, jejich tu spousty. Cesta je příjemně houpavá, spíše z kopce. Jsou to úplně jiný Orlický než ty severní. Cesta je často projetá od lesáků a tak to docela i odsýpá. Když překročím Divokou Orlici, tak se trošku ztratím, ale opět se najdu a tím opustím Orlické hory. Opět se motám po polích a silničkách a hledám ideální cestu k Jeseníkům. Slunce se rozhodlo, že mi dnes bude nápomocno a tak mi krásně svítí na cestu.



Náchod 

Žrací orgie na autobusové zastávce

polní freestyle

Deštné
















Thursday, February 18, 2021

JIBE JAHA - Vol.1 Jizerky - Broumovsko

9:28 AM

     Zážitek je třeba kout dokud je žhavý a jelikož ten poslední začíná pomalu chladnout, tak je třeba ho zahřát. A začnu rovnou u konce ať lenivější čtenář má to dle svého gusta. To nejdůležitější a zároveň nejpřínosnější na této akci bylo, že jsem se po jejím skončení ocitl v naprosto čistém stavu. Tím teď nemyslím stav fyzický, tam to samozřejmě bylo naopak, ale čistý stav duše a mysli. V dnešní době to je možná to největší bohatství, které člověk může nabýt. Po dobu sedm dní jsem nevěděl, co se ve světě a u nás děje, nesledoval jsem aktuální dění a jediné dění, které jsem sledoval, bylo aktuální dění několik metrů okolo sebe. Tu byl strom, tu závěj, tu ptáček, tu kopec, tu já a najednou neexistovali problémy. Vše co existovalo jsem byl já a aktuální dění okolo mě. V tomto stavu mysli je svět čistý a krásný. Je to jediný účinný lék na všechny stresy, presy a depresy z toho co nás mediálně pojídá. Ale zpět na začátek.....

    Původně jsem měl sáňkovat v Laponsku na Lapland Arctic Ultra, ale důvody proč tomu tak není všichni známe a tak nejlepší možnost jak si zasáňkovat bylo na domácím hřišti. Příští únor mě čeká na Aljašce nelehká zkouška a tak to chtělo něco poctivějšího. Vznikl pochod za tchýní JIBE JAHA, který měl spojit Jizerky s Beskydama (JIBE) a Jablonec nad Nisou s Havířovem (JAHA), odkud pochází má žena Hosťa, která tam na mě s dětma čekala. Do mapy jsem si ručně naklikal trasu, která měřila 586km a zbytek příprav jsem nechal ve volném stylu, čili co stane se stát se má. Časový limit jsem si určil na sedm dní. Sehnal jsem si backcountry běžky abych lyžařům nešlapal ve stopě, zapřáhl za sebe saně a vyrazil jsem v dopoledních hodinách od paneláku rodičů v Jablonci. 



 Jizerské hory - Od startu to bylo více či méně do kopce a ač mé saně vážili 22kg, tak bylo znát, že jsem dlouho nesáňkoval. Do kopce bylo rychlejší a snazší jít pěšky a něž jsem narazil na lyžařské stopy, tak jsem tak činil. Počasí na následující týden bylo zcela vzorové a tak o sníh a mráz nebyla nouze. Jizerské hory dostály své pověsti a až na Jizerku byla trasa rolbou upravená. Ne, že by se jednalo o nějaký dlouhý skluz, na to mé šupinky na lyžích byly moc šupinaté a saně tupé, ale příjemně a rychle to utíkalo. Z Jizerky jsem již hlubokým sněhem ilegálně sjel k našim sousedům do Polska, abych si zkrátil cestu do Harrachova. Zde jsem poprvé doplatil na nepřípravu trasy a úspěšně minul všechny odbočky do Harrachova. Za tmy mezi stromy jsem tam nakonec v krkolomných sjezdových pozicích prokličkoval. Cestou jsem krátce navštívil Bucherovic klan, kde jsem byl pohoštěn a osvěžen. Tímto jim uctivě děkuji. Nechtělo se mi moc tahat saně přes Harrachov po silnici a jelikož to pan Bucher vycítil, tak mě přes Harrachov převezl. Proč ne.






Krkonoše - Z Harrachova jsem opět směřoval vzhůru na hřebeny. Jelikož cesta byla jakž takž protažená, tak to byla jenom dřina. Už od Jizerek jsem potkal minimum občanů a teď v pokročilé noční hodině to byla sólo jízda. Když jsem překročil 1.pásma Národního parku, tak začala ta pravá sranda, náročný zasněžený terén, v kterém mi saně neustále sjížděly po svahu a převracely se. Výrazně se ochladilo, foukalo jak o život, sněžilo a nebylo vidět na krok. Po dlouhé době jsem zase ocenil unikátní tyčové krkonošské značení, díky němuž jsem byl schopen držet správnou trasu. Od tyče k tyči. Krkonoše mi ukazovaly, že to nejsou žádný ořezávátka, a když jsem ve skučícím větru procházel kolem mohyly Hanče a Vrbaty, která se temně tyčila v mlze, bylo mi až ouzko jak málo by stačilo k tomu, aby zde nepřipravený turista měl svoji mohylu. Posouval jsem se pomalu a hřebeny jsem si neužíval. Naštěstí od Vrbatovi boudy to byl šúšn až do Špindlu. Bylo kolem půl jedný ráno a za normálních okolností by Špindl žil večerním bujarým životem. Teď jsem měl pocit, že procházím městem duchů. Opět jsem zamířil směr vzhůru k hřebenům až k útulně, kde jsem se chystal pár hodin pospat. Když jsem otevřel její dveře, byl jsem nesmírně zklamán. Ležel tam totiž člověk a byl živej. V celých Krkonoších ani živáčka a zrovna tady musí někdo bivakovat. Vycházím kolem šestý ráno a jelikož po zbytek noci sněžilo, tak intenzita tření se výrazně zvýšila. Navíc má trasa vede po Krkonošské magistrále, která nebyla již pár dní projetá. Pomalu, ale jistě sunu se směr východ. Obloha byla ocelová, občas sněžilo a jelikož jsem sebou nevezl moc jídla, tak jsem doufal v nějaké hladové okýnko. Ale těch jsem cestou potkal pomálu. Konečně jsem dorazil ke Kolínské boudě a tam jsem se mohl občerstvit, ale bylo to doslova rychlé občerstvení, jelikož postávání venku v mrazu s kelímkem v ruce nebyla ideální aktivita. A tak jsem rychle pokračoval dál a to tak, až jsem někde ztratil botu, kterou jsem měl upevněnou na saních (očividně se o upevnění moc mluvit nedalo). To, že jsem botu ztratil, jsem zjistil až na Černý hoře. Tam jsem se optal nějakých mladíků co mě předešli, jestli neviděli cestou mou botu. Prý visí u Kolínský boudy na stromě. Vracet se po hodině chůze do kopce dolu se mi vůbec nechtělo a tak jsem se rozhodl své boty obětovat Krakonošovi. Druhou botu jsem ovšem pro jistotu vezl stále na saních. Když sjedu do Horního Maršova, tak se dostávám do Krkonoš, které vůbec neznám. Ve vesnici si v trafice dám z automatu podivný nápoj pod názvem "espresso" a pan trafikant mi uvaří vodu do termosky, abych si v pozdních hodinách mohl zalít dehydratovanou stravu. Prudce a dlouze stoupám na Rýchory. Když se konečně vyhrabu na Rýchorskou boudu, tak se najednou z mlhy vynoří dva malí kluci na běžkách, kteří mi po zjištění mých plánu, dávají na cestu jednoho gumového medvídka, abych měl sílu. Díky kluci, ač nenápadné gesto, pro mě to v tu chvíli bylo ohromné a potěšující gesto. Cesta se změnila v totální freeride po letní turistické cestě. Freeride se většinou jezdí z kopce, ale já ho jezdím i po rovině a do kopce. Hlavně do kopce dělám nejhustější triky. Rýchory jsou relativně opuštěné části Krkonoš a tak to mělo zajímavou atmosféru. Nikde nikdo, jen pastviny a lesy. Když začnu sjíždět k Trutnovu, tak mě udiví ohromné opevnění Stachelberg. Odtud začíná stezka plná bunkrů. Z poctivé dřiny jsem byl poctivě zpocen a při sjezdu dolu se do mě dala solidní zima. Z map jsem věděl, že nějaká útulna či seník v okolí Trutnova není. Představa, že bych se schoval někde do bunkru mě vůbec nelákala, to bych radši spal pod stromem. Naštěstí Hosťa to vzala do svých rukou a proměnila pokojíček v operační centrum. Přes všechny možné kontakty se dostala ke kontaktu v Trutnově a zařídila mi azyl na odpočinek. Táhnout se saněmi přes Trutnov po silnicích, kolejích a škarpách nebylo zrovna zábavné, ale vidina střechy nad hlavou a tepla byla silnější. Uctivě děkuji Vojtěchovi a jeho přítelkyni za milé přijetí a pohoštění.








Broumovsko, Adršpach - Z Trutnova jsem vyrážel před pátou ráno. Nechtěl jsem absolvovat pakárnu s taháním saní přes město, tak jsem saně upravil na variantu baťohu na záda. Hodil jsem saně na záda a zhruba po kilometru to musel dát dolu, protože bych takhle daleko nedošel. Na autobusový zastávce jsem opět zapřahal do saní a hlouček na autobus čekajících lidí na mě koukali jako na zjevení. A já jsem si připadal jak magor. taky jsem zjistil, že jsem dokázal ztratit i tu druhou botu, takže to bylo alespoň  kompletní. Naštěstí jsem se brzy vymotal z města a vžil se do role pluhu. Cesta mě navedla do Broumovska a tam se na lyžích nejezdí. Trasa vedla přes letní turistické trasy po kterých v zimě nikdo nechodí. A podle toho to vypadalo. Má rychlost se proměnila v tři kilometry za hodinu. Musel jsem podlézat padlé stromy, překonávat potoky a brodit se hlubokým sněhem. Ale bylo to samozřejmě krásný, protože to bylo dobrovolný. Jediný co mi překáželo byly saně, který se v tomhle terénu nechovaly moc nápomocně. Pomalu jsem se posouval k Adršpachu s vidinou upravených stop. Podle mapy okolo Ádru upravené stopy vedou. Když jsem se tam konečně doplahočil, tak stopy tam vedly, ale byly značně zasněžené a žádný projížděči neprojížděli. Prorážel jsem tedy stopu a kochal se zimním pohledem na Adršpachské skály. Bylo to nádherné a úplně jiné než hory. Špatnou znalostí trasy jsem opět nechtěně objevoval skrytá zákoutí skal. Čím víc jsem se blížil Polici nad Metují, tím více se zase dalo lyžovat. Začal jsem si to občas zkracovat přes pole a byla to sranda. Za celý den jsem nepotkal jediné okýnko a musel jsem se spokojit s nuzným výběrem vietnamského obchodníka s potravinami. Proto jsem v Polici neváhal si trochu zajít a stavit se u kamarádky, kterou jsem neznal já a ani ona mě, na rychlou kávu. Opět zařízeno přes Hosti operační centrum (HOC). Pomalu padala tma a přístřešky se v tomto kraji moc nevyskytují. Klasický noční stav, kdy se člověku prostě nechce klepat kosu venku, kord když se nachází v české krajině. Aniž bych něco řekl, tak v HOC se makalo a byl mi sehnán azyl v Náchodě. Tam jsem to měl dvacet kilometrů, převážně po cyklostezkách a to bylo fajn, protože to utíkalo docela rychle. Byly totiž vypluhovaný a bez posypu. Spěchal jsem co to šlo, dokonce se saněmi i běžel a večer dorazil k Ondrovi a jeho rodině.  Byl jsem značně vyčerpán, ale šťasten. Tímto děkuji Ondrovi za azyl a pohoštění a jeho ségře Vendule za dohodnutí. 








Thursday, October 15, 2020

Biče pletení

11:51 PM
Utichla pípa. Utichl chlaďák. Utichl turisty ruch. Utichlo jezero. Jen náš druhorozený syn, hlasitý Vojtěch, neutichl. Motivací k naší trpělivosti měla být vidina volného večera a noci bez dětí, téměř po třech letech. Ta vidina nastala a my jsme s Hosťou odevzdali děti babičkám a dědovi, za což jim patří neskonalé díky, a co nejrychleji se vzdálili tam, kde Labe spolkne Ploučnici, Děčín. Celkem logicky by člověk tuto bezdětnou situaci využil k příjemným, společenským, večerním a posléze i nočním aktivitám. Ale jelikož naše myšlení logiku často postrádá , tak tomu samozřejmě tak nebylo a my jsme situaci využili k časté návštěvě toalety v důsledku nervozity z nadcházejícího závodu a k přípravám na něj. Tím závodem byl, dá se říci, že již tradičně, Winterman. Dlouhý a náročný triatlon, jenž vás sveze 9km tokem Labe, 180km po silničkách Českého Švýcarska a Lužických hor a nakonec 42km běhu s krásnými výhledy na a posléze i z Ještědu. 

Kdysi jsem byl celkem slušný pletař a dokázal jsem často uplést kvalitní bič z hovna. A letos jsem měl skvělou příležitost si vyzkoušet, jestli toto řemeslo stále ovládám či nikoliv. Materiálu k práci jsem měl nasbíráno dost. Od března do srpna jsem totiž dělal hovno. Bylo ho tolik, že jsem sám sobě smrděl a potřeboval jsem se trochu navonět. Voňavou motivací se stal právě Winterman. Na přípravu jsem měl tedy krásných šest týdnů. Absolvoval jsem tréninkový rychlokurz a tím jsem započal polovědecký výzkum, zda-li je nutné trénovat celou sezónu, či stačí rychlokurz. V číslech by se to dalo popsat tak, že za letošní triatlonovou sezónu jsem na kole najezdil 1600km, naběhal 250km a v jezeře se spíše koupal než plaval. Nabyl jsem důležitého pocitu, že bych mohl mít formu a byl jsem nesmírně zvědav, jak daleko čí blízko je realita od pocitu. Ale dost úvah. 

Nervozitu v předvečer závodu nám setřáslo pár piv a společná večeře v hospodě. Před spaním jsme si ještě museli dát "šláftrunk" jelikož v jedenáct večer si nařizovat budíka na dvě ráno není zcela povzbudivé. Nejsem si jist, zda-li 2:00 se dá nazývat ránem, ale vstali jsme. Když jsem vyšel ven, obloha byla jasná a dým od mých úst naznačoval, že letos tento závod dosáhne svého jména. Teplota byla 2°C. Sjeli jsme k Labi, kola uložili do depa a vyrazili 9km před Děčín, aby nás tam mohli poslat s proudem Labe zase zpět. Sebou jsme měli hvězdný podpůrný tým a tak jsme se nemuseli bát vlka nic. Můj otec mým supportem, Jakoubkův Matěj s jeho Terkou supportem Hosti. 

Stojíme na startovní plošině, pod námi divoce teče černá voda a z ní se zdvihá kouř mizící ve tmě. Všudypřítomná mlha dodává všemu tajemnou atmosféru. Je pět hodin ráno, a kdyby nezazněl startovní výstřel, tak mě tam nikdo skočit nedonutí. Ale skočil jsem a ponořil se do zvláštního, černého, vodního světa, kde jste malým pánem. Labe mě obejmulo svou vodní masou jako krajta svou oběť a už jsem se vezl ku Děčínu. Venku zima nemilá, a tak měla většina závodníků respekt ze studené vody. Tím, že venku byly stupně dva a voda měla stupňů čtrnáct, tak to byle milé a snad i hřejivé, alespoň na srdci, převapení. Před prvním plavcem vždy jede kajakář, a tak jsem ho hned vyhledal a pověsil se za něj, abych se nemusel starat o navigaci. Zdá se mi, že občas jede mimo, ale je mi jasný, že on je ten kdo tady vidí a zná řeku, já jsem jen objekt v rukách toku řeky. Vypadá to, že mám klid. Okolo mě jen mlha a tma, ale stejně jako loni se brzy vedle mě zjeví blikačka a k ní náležící plavec. Ten obsadil mou pozici za kajakem a já začal panikařit, že budu opuštěn. Potácet se tmavou mlhou a vyvrhovat se na labské mělčiny se mi nechtělo. Naštěstí jsem se mu pověsil do nohou, což znamená, že jsem mu nohy nedržel, ale za nimi plaval a v nich si celekem pohodlně plynul. Občas do mě strčil z boku proud, občas jsem musel zabrat, aby mi neujeli, ale jinak to byla poklidná a tichá plavba. Rychlost míjení plechových říčních bójí byla zběsilá. Za necelou hodinku jsme podplavali první děčínský most, druhý a bylo na čase vystupovat. Labe mi udělalo vstřícnost a vyplivlo mě na břeh jako prvního. Nedlouho za mnou se začali vynořovat i hlavní favoriti závodu.


Jelikož venkovní teplota se během plavání nepohla, tak nebyl čas na hrdinský činy a důkladně jsem se v depu oblékl. Myslel jsem si, že jsem otužilej, ale omyl. Když mě po prvních patnácti kilometrech předjížděl budoucí vítěz závodu, David Jílek v kraťasech, tak jsem se otřásl. Tma, mlha, mokré silnice a zima dělali cyklistiku celkem zajímavou. Obzvláště ve sjezdech to bylo občas na slepo. Nějakou dobu jsem plápolal za Davidem, ale plápolání není zrovna efektivní styl šlapání, a tak jsem se s příchodem světla začal věnovat svému tempu a stylu. Čekal jsem, že s východem slunce, které vyšlo bez mého vědomí v mlze, se zvedne i teplota, ale bylo tomu přesně naopak. Důkazem byl řidič škrábající okénko svého vozu od námrazy. I já jsem si oškrábal tachometr, abych zjistil, že je půl stupně. Také jsem čekal, že se zvedne mlha, ale místy byla tak hustá, že by si o ni Rákosníček ztupil nůž. Jenom slunce tu a tam dokázalo mlhu propíchnout. Cesta díky své pestrosti celkem ubíhala a mě postupně předjížděli ostatní závodníci. Taková klasika. Zima a příjem tekutin si vyžádali svou daň a já musel chca nechca, spíše tedy chca, na malou. A jelikož jsem se blížil k místu, kde jsem konal potřebu minulý rok za jízdy, tak jsem si počkal až tam dojedu a svůj čin zopakuji. Zaujmul jsem pozici, vyhrul kalhoty a nic. Zaboha jsem se nemohl vyčůrat ač jsem měl plnej močák. Pořád jezdilo proti nějaký auto a já jsem si vytvořil psychický blok. Tzv. syndrom vedle Vás močícího či jen stojícího člověka. Nevadí, nechám to na další kopec dolu. Když za delší dobu přišel, tak se situace opakovala a tak jsem se naštval, prudce zabrzdil a normálně vykonal potřebu jako člověk. Hned mi bylo do zpěvu. Jenže jsem nedokončil ani první písničku a ze zpěvu byl řev. Ze silnice mě vytlačil do křižovatky najíždějící občan, který mě neviděl. Dost se podivil, když jsem bojujíc o rovnováhu ve škarpě praštil z boku do auta a zařval na něj. Ihned zastavil a začal nepříčetně nadávat. Vrátil jsem se na silnici a nechal jsem ho řvát. Je možný, že řval kvůli mému zpěvu, který byl již zakázaný. Ale spíš řval kvůli svému egu, které odpovídalo jeho vozidlu typu RAM. Do toho se přeci nebouchá a má všude přednost. Díky vyplavenému adrenalinu se mi jelo celekem dobře, a tak nějak jsem v tomto stavu přečkal až na Malevil, kde bylo druhé depo. Tam se vždy těším, protože zde můžu oficiálně sesednou z kola a běžet, což je pro mě příjemnější aktivita.

Vybíhám na čtvrtém místě a mám pocit, že běžím svižně. Pocit sice ne vždy odpovídá opravdovému tempu, ale nebudu si kazit náladu. Po osmi kilometrech se ke mě opět přidá můj brácha a dělá mi běžecký doprovod až do cíle. Vypadalo to, že cestou pokecáme a v klidu si doběhneme na Ještěd, jenže zezadu se začali dotahovat ostatní závodníci a ty nás honili jak nadmutý kozy. Ne nadarmo se toto rčí. Aby se koza vyprděla, musí se pořád udržovat v běhu a to platilo i pro mě. Musel jsem spěchat a brácha mě musel verbálně bičovat. Takhle jsem si to nepředstavoval. Bolí to a nemám z toho požitek. Brácha mě motivuje, že pod Ještěd to je závod a musí se makat, pak už je to jenom o vůli. Poslouchám jeho rady a snažím se vypadat, že běžím rychle. Zřejmě to zabralo, protože jsme si malý náskok udrželi. Výběh na Ještěd už je pouze o trpělivosti, protože je nekonečně dlouhej. Opět se nemůžu dočkat, až na poslední kilometr závodu odbočíme z asfaltu do terénu a já budu moc konečně jít a ne běžet. Běžecky se k nám na tento úsek připojil i táta a společně to přes vrchol Ještědu dotáhneme do cíle. V cíli mám velkou radost z toho, že už nemusím, ale žádný velký emoce nemám. Jediný po čem toužím je si sednout. Emoce se dostaví až když jedeme zafandit Hostě na trať. Když pak doběhne zničená, ale s úsměvem do cíle, zúží se mi na chvilku hrdlo a jsem na ní nesmírně hrdý a pyšný. Mám z toho větší radost než ze svého doběhu. A jejím doběhem se naplnila skutečná podstata Wintermana, víc než závod to je společné sdílení intenzivních zážitků se svými nejbližšími.

No a tak jsme si užili naše volno. A neužili jsme si ho sami. Obrovské díky patří tátovi, že opět přistoupil na to, dělat mi support, což je daleko horší než závodit. Mýmu bráchovi za mentální bič a doprovod. Matějovi a Terce za luxusní péči o mou ženu, za velice milou společnost a za hopsakoule. A hlavně to největší dík patří pořadatelům Láďovi s Denčou, že se nebáli vlka nic a zajistili nám zábavu na celou neděli. Hluboká poklona všem dobrovolníkům, kteří kvůli naší zábavě stáli i devět hodin v zimě na jednom místě a ještě se u toho smáli. Tak zas příští rok se všemi naviděnou.





NÁVŠTĚVNOST

KONTAKT

Tel: +420 733 694 574

Email: venca@janfrancke.com
janfrancke@gmail.com

YUKON ARCTIC ULTRA 2017